Život je jako jízda šalinou

Život je jako jízda šalinou v Brně.
Hlavas je to místo, kde všichni nastupujem a každej si může zvolit kam pojede. Nahoru dolů, vpravo vlevo, někdo přestupuje tak často, až nakonec zjistí, že by bývalo bylo snažší ject direkt. Někdy je potřeba tu šalinu doběhnout a naskočit dřív než se zavřou dveře a někdy je lepší počkat si na další, která nebude tak přecpaná. Protože cesta, po které se vydají všichni nemusí být vždycky ta správná.
V šalině se dají potkat spousty zajímavejch lidí, i když ne vždycky se mi úplně líbí to co vidím /a cítím/. Hodně lidí někam spěchá a potkávám jen málo těch, kteří si vychutnávají každičkej moment jízdy.
Pravda, občas to trošku háže, a občas vám ta milá dáma šlápne na nohu a to pak možná krapet zamrzí, ale nakonec se přeci jen nějak dokodrcáme k vytýčenýmu cíli. A když se někdo zamotá v tom složitým schématu tras - nevím, já se vždycky vracím a zkouším to zase někudy jinudy. Ale mám pár zastávek, na který trefím po paměti a sakra rád se tam vracím. Někdy jen tak z plezíru zkouším jiný cesty, jen kvůli tomu napjatýmu očekávání, kam mě to zaveze.

Brno je často rozkopaný a proto se může stát, že vás občas šoupnou na jinou kolej. Někdy se po pár zastávkách vrátíte zpět na původní trasu, a někdy to musíte vzít úplně jinudy. Občas taky spadne trolej a to pak nejede vůbec nic...