úniky.

Dvanáct hodin spánku,
chtěla bych zaspat zbytečnej čas,
usínám ve studenejch peřinách,
/sama je nezahřeju/,
s tvejma slovama vrytejma hluboko do srdce,
skrytej za nevěru nic nespravíš.
Toužím o samotě
a stejská se mi po něčem,
co jsem nikdy neměla.
/budu mít?/

Blázen jen občas,
pako pořád,
hraješ si se slovy, s mým tělem,
necháváš mě zapomenout,
bez úmyslu.
Studený nádraží,
sedím na sbalený tašce,
ty tam já tady,
některý chvíle jakoby nebyly.
už nikdy nebudou.

Naivní přání,
vylovit z kaluže hvězdu,
nalepit ti jí na klopu saka.
Kafe a ke kafi pusu.
Pusu a k puse lásku.
(stala ses do noci z ničeho nic moje platonická láska)
Paranoia, že jsi někde tady.
Kompenzace tvý absence,
kompenzace normálního života.
Zadržuju dech,
abych něco nezkazila,
zavěšená na nitkách naděje, odvahy, víry
schovávám nůžky, tupím nože, chci zesílit.
Zadržovaný slzy po ránu,
bezmoc v prázdnejch rukou,
zima na nohy,
tlak na prsou.

Žiju v generaci odkojený na antidepressivech
/s vedlejšími účinky/,
miluju nešťastně
a svádím bez útěchy.
Tenhle svět bez drog nejde,
tak piju třetí kafe,
otvírám láhev vína,
cigareta a naděje.
Se mnou všechno,
jen to tvý srdce nikdy mít nebudu.