Synovec

„Ne,“ řekla jsem tvrdě. Pevně jsem semkla rty a čekala, jestli mě konečně pochopí a vypadne. Jenže nepochopil. Dotkl se mé paže a oči se mu zalily slzami.
„No tak, Aďo, vrať se!“ prosil mě. A mě už tohle přestávalo bavit. Už dva týdny stále stejná písnička s prosíkem. Ze začátku mi to docela lichotilo. Ještě nikdy se o mě můj bývalý chlap nesnažil tak jako teď. Cítila jsem se výborně v pozici, kdy jsem měla navrch a mého přítele měla pod palcem. Pravda, on byl trochu sobec a nikdy se o mě moc nestaral. A teď, kdy jsem se od něho konečně odstěhovala a dala mu sbohem, zjistil, že je za pět minut dvanáct. Pozdě, hošánku, voda už odtekla.
„Řekla jsem: ne!“ Zpřísnila jsem svůj výraz ve tváři ještě více. Když jsem před chvílí mluvila o tom, že mi lichotilo, když měl o mě můj bývalý takový zájem, tak přesně teď mě to pořádně nasralo. Proč jsou chlapi sakra tak natvrdlí? Proč nedokážou pochopit, že se od nich holka odstěhuje a prostě ho nechce? Nechápu, co je na tom tak těžkého. Kdyby tohle nějaký chlap udělal mně, druhý den už bych si nevzpomněla na jeho jméno. Život jde dál, ne? Tak proč prosit minulost, aby se vrátila, když už změnit nejde.
Držel v rukou pořád tu blbou kytici rudých růží a třásl se. Snad poprvé si uvědomil, že miluju růže. Rudé. Jenže teď je mu to na prd. I kdyby přinesl pugét peněz, nevrátím se k němu. Znovu mi kytici přistrčil pod nos a zopakoval svá slova. Po jeho tváři se jemně svezla kapka slzy. I když to nerada přiznávám, srdce se mi zachvělo. Ne proto, že by mi ho bylo líto, ale proto, že jsem ho viděla brečet. Poprvé. Proč je všechno poprvé právě teď, když už je po všem? Nikdy jsem ho neviděla brečet. Nevěděla jsem, jak u toho vypadá. Nevěděla jsem, že můj přítel dokáže vypadat jako malé kotě, které ztratilo svou mámu a pláče po ní. Nevěděla jsem, že se mi ještě více zhnusí.
Můj přítel byl typ chlapa, který nikdy nedával najevo svou slabou stránku a jen málokdy mi dával najevo své city. Málokdy? Spíš nikdy. Ale stejně si myslím, že mě miloval. Nebo ještě miluje. Kdysi mi to nevadilo, ale teď ano. Kdysi bylo hodně věcí. Kdysi jsem brečela já a on mi řekl, ať přestanu být hysterická. A to mě dostalo ještě víc. Postupem času jsem si na jeho uklidňovací způsob zvykla. Nic jiného mi nezbývalo. Někdy jsem brečela docela často a patřilo to ke mně stejně jako zadek k toaletě. Jen blbec by si nevšiml, že se se mnou nic nedělo. Začala jsem na sobě potají praktikovat jeho metodu a dala se do kupy. A víte, co udělal on? Řekl, že jsem poslední dobou nějaká divná, ale v posteli se to neprojevilo.

Už chápete, proč jsem se odstěhovala?

Odstrčila jsem jeho kytku, která mi v té chvíli vadila snad ze všeho nejvíce, a zavírala dveře. Nechtěla jsem s nimi bouchat, protože vedle v pokoji spal pětiletý synovec, kterého jsem dnes hlídala. A můj přítel pospěšně skočil mezi dveře ještě dřív, než se stačily zaklapnout a znovu mi mával kyticí před nosem. Měla jsem sto chutí mu ji vzít z rukou a praštit s ní. Avšak měla jsem v sobě ještě toliko taktu, abych to neudělala. A on ji najednou odložil na skříňku a vysmrkal se do kapesníku. Čekala jsem. Pak jsem ho prostě popadla za ramena a strkala ho znovu ze dveří. Muselo to vypadat dost komicky, moje malá postava oproti jeho korbě neměla jedinou šanci. Vzdala jsem to.
„Už jsem ti řekla, abys vypadnul. Je prostě konec, chápeš to?“
„Aďo,“ brečel, „miluju tě.“ A bylo to venku. Poprvé za rok a půl vztahu. Věřili byste tomu?
„Ach jo,“ obrátila jsem oči v sloup, „nech už mě na pokoji.“
„Nemůžeš se přece se mnou rozejít.“
„Už dva týdny spolu nechodíme.“ Ale on to očividně ještě nezaregistroval nebo co.
„Miluju tě.“ Sakra, znělo to nějak moc upřímně. On to snad myslí vážně?
Dívám se do jeho hnědých očí a hledám pravdu. A vidím ji. Bohudík. Nebo bohužel? On mě snad vážně miluje! Nevím, jestli to má být ironie osudu, nebo jak to mám vlastně nazvat, ale zrovna v době, kdy už o tom chlapovi nechci slyšet, cítím, že jeho city jsou upřímné. Za normálních okolností bych ho asi za to seřvala, bohužel, poslední rok s ním mě to naučil, ale teď jsem jen stála a hleděla. Že by tenhle chlap opravdu nebyl tak špatný, jak se mi vždy jevil? Najednou jsem začala přemýšlet o naší minulosti, o tom, že mezi námi byly i nádherné chvíle, kdy se ke mně choval jako zamilovaný básník. Uvažovala jsem. Vlastně jsem zjistila, že těch hezkých chvil bylo mezi námi víc, než těch špatných. A on stojí, třese se, dívá se na mě a čeká, až mu řeknu to samé. Člověk by normálně řekl, že hraje na city. Ale já ho znám a vím, že to tak není. Milovala jsem ho. Velmi. A teď jsem ho tak odkopla. Bylo to fér? Zasloužil si to?
Znovu jsem si ho pozorně prohlédla. Byl to pořád on, ten starý dobrák, který každému pomáhal. A byl k nepoznání. Tak k nepoznání, že ani mé srdce ho nepoznalo. Nepoznalo v něm toho sobce, kterým se občas tak zarytě stával. Vidělo v něm chlapa, kterého jsem milovala a kterého stále ještě –
„Mami?“
Ve dveřích pokoje se objevil synovec a ospale si mnul oči. Máma tu není, hochu, hlídám tě. To ale on nevěděl, protože usínal v době, kdy tu má švagrová ještě byla a ukládala ho ke spánku.
„Cože?“ vyštěkl naráz můj bývalý přítel. „Mami? Tak ty máš spratka? Ty děvko jedna! Tys mě podvedla! Neřekla jsi mi, že máš děcko, ty čůzo!“
Můj bývalý přítel řval a vypadal jako lev utržený ze řetězu. Slzy se najednou vytratily jako pára nad hrncem a jeho obličej příšerně zrudl. Než jsem se stačila vzpamatovat a vysvětlit mu, že tohle je syn mé sestry a ať se uklidní, protože ho zná, byl pryč. Nejspíš ho přes samé slzy nepoznal. Byl pryč a s ním i jeho domněnka o mém synovi. Myslím, že teď už mi dá konečně pokoj. Nezbývalo mi nic jiného než jen pokrčit rameny a zavřít konečně dveře.
Už chápete, proč se k němu nevrátím?

(Ale tu kytku si nechám, je docela hezká.)