Liath 8. část – Slaboch

Liath seděla v lotosovém květu na studené podlaze a tiše přemýšlela.
Pořád slyšela jeho hlas a ještě pořád nemohla uvěřit tomu co slyšela. Její matka a královna ? Nissien ? Svět, kterému by měla vládnout ?
Byla zmatená..
Vždyť ani nevím vlastně jsem, navíc.. Jsem tak strašně unavená..
Chtěla bych být ve svém pokoji, ve společnosti černého kocoura a zjístit, že tohle vše byl jen zlý sen.
Nechci tady být, cítím se tak strašně osamělá a sama..
Cítím se tak ? Ne..
Já jsem sama..

* * *

„Kde je ?“ Zeptal se rozhořčený hlas.
„Zamknutá, v kom-komnatě, ppane..“ Odpověděl sluha roztřeseně. Rychle vytáhl plátěný kapesník a třesoucí rukou si chvatně osušil orosené čelo.
Ale tentokrát nemusel mít strach, jeho pán byl zjevně potěšen.
A nocí se ozval vítězný smích.

° ° °

Aneta seděla ve škole a nepřítomně si čmárala na okraj sešitu. Byla hodina matematiky, ale rovnice a jiné matematické úkony ji nic neříkaly.
Ozval se zvonek, který ukončil hodinu, ale Aneta nevnímala.
Vzpomínala na dobu, kdy byla s otcem, kdy ještě nebyla žádná Annabell, otcova přítelkyně, ani Sára,.. malá nevlastní sestřička.
„Aneto, jste v pořádku ?“ vyrušil ji hlas. Aneta zvedla hlavu a spatřila obličej svého učitele. Zmateně se rozhlédla – a když zjistila, že až na učitele a ji ve třídě již nikdo není, překotně se začala balit, omluvila se a rychle vyběhla ze třídy.
Učitel pouze zavrtěl hlavou a mlčky se sáhl pro sešit, který zůstal ležet na lavici.
Byl rozevřen skoro uprostřed a úzké linky byly popsané úhledným rukopisem.
Přestože mu jeho slušné vychování radilo, aby sešit zavřel a při nejbližší příležitosti ho Anetě vrátil, ale zatoužil vědět kde se dívka, při jeho hodinách, v mysli toulá, místo toho, aby vnímala učivo.
Avšak . přemohl svou zvědavost a sešit zaklapl. Unaveně si protřel oči a vydal se do svého kabinetu.

Aneta pospíchala do šatny, chtěla v ní být dříve než se její spolužáci vrátí z obědu a všimnou si ji.
Avšak – pozdě.

„Hele, Nová, na ten svůj ksicht by jsi měla nosit zbrojní pas.“ Křikl na ni spolužák. Aneta si jen v duchu povzdechla a ignorujíc spolužáka šla dál. Bohužel si však nevšimla natažené nohy, její pád vzbudil ve spolužácích vlnu smíchu a Aneta se jen bezmocně chytl za naražený loket.
Nepátrala čí noha to byla, jen si přála být daleko odtud..
Po tom co si vyslechla další spršku nadávek, vběhla do šatny kde popadla boty a vyběhla ven.
Naštvaně setřela slzy, které se chystaly zmáčet ji tvář.
Jsem slaboch, pomyslela si..

Když přišla Aneta domů, byl byt prázdný. Neměla se svou matkou příliš vřelý vztah, ale přesto by uvítala, kdyby byla doma. Aspoň to vědomí, že není doma sama. Skopla z nohou boty, popadla batoh a instinktivně zamířila do svého pokoje. Batoh hodila do kouta a zapnula počítač. Stařičkému Windows chvíli trvalo než se na obrazovce objevila výzva pro zadání hesla. Bezmyšlenkovitě vyťukala číselný kód a trpělivě čekala až se načte plocha. Na obrazovce se objevilo okno s komunikačním programem ICQ. Opět vyťukala heslo a usmála se. Měla to tak ráda. Nebyla jako většina lidí. Raději pokaždé vypsala heslo znovu než, aby se musela bát o své soukromí.

Ooou.

Měla ten zvuk ráda, avšak jen co uviděla nick patřící Badovi, vzpomněla si, že v tom spěchu zapomněla na jejich schůzku. Jindy by napsala rychlou omluvu, popadla věci a hnala se za ním, ale dnes ne. Dnes chtěla i po počátečním odporu být sama. Nechtěla, aby věděl že se něco stalo a nechtěla, aby ji viděl v takovém stavu v jakém byla. Její icq ikonka se zbarvila červenou barvou.

Jen co ulehla do postele, smáčely její slzy polštář. Již tak dlouho potlačovaný hněv v ní kypěl a ona se hystericky rozplakala..
Už neměla sílu..
° ° °

Jak dlouho tohle ještě vydržím ? Ptala se v tu chvíli sama sebe Liath. Připadala si jako holčička, která se něčím provinila a teď si musí, zamčená, odpykat trest.
Její rusé vlasy byly mastné a pleť vypadala nezdravě. Ze spánku na studené a tvrdé zemi byla prochladlá a měla žízeň. Již několik dní se u ni její věznitel neobjevil, ale bylo zřejmé, že tady pořád je.. Každé ráno, když se vzbudila po přerušovaném spánku, našla u dveří jídlo a džbán s vodou.
Každé ráno vstávala s novou nadějí a snažila se vymyslet jak uniknout. Marně volala Ellathana a dodávala si sílu vzpomínkami na matku.
Ale dnešní ráno bylo jiné. Když ji probudilo hlasité zavření dveří, namáhavě se zvedla a dopotácela se ke dveřím. Hltavě se napila vody a znovu ulehla na zem. Na jejím těle byly znát proleženiny a pár míst, kde kůže zmodrala.
Tohle ráno myslela na blížící se konec a už neviděla světlo na konci. Mysl se ji zaplňovala tmou a ona přestávala věřit. Vzpomínka na matku a blízké pomalu bledla a Liath si pouze přála, aby to již všechno skončilo.
Už nezáleželo na tom jak to skončí, záleželo na tom, aby to už bylo pryč.
Nějaká neznámá síla ji naprosto vysávala a ona, aniž by si to uvědomila, té síle pomalu, ale jistě podlehla..
* * *

V Nissienu zavládla pochmurná nálada. Děti a malé víly si již nehrály a neběhaly po pastvách a loukách, už se nehihňaly za stromy a nepletly poutníky.
Luční kvítí již nikdo netrhal a nikdo nepletl věnce z květin.
Nissien opustila radost..