Kdesi ve válce

Bylo 12.března roku 1944, v době války není každý den povedený a člověk by řekl, že ani nemůže být. Onoho dne však bylo teplu, slunce rozlévalo své paprsky po nejbližších kopcích a vzduch voněl jarem…
Toho dne jsem se cítil dobře, seděl jsem s Jamesem za kasárnami a kouřili jsme vyfasované cigarety…“Co myslíš Johne, co s náma bude po válce?“ zeptal se mě a znovu dlouze natáhl ze zbytku cigarety. V té chvíli jsem mu nedokázal odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny. „Kdo ví Jamesi, třeba se konce ani nedožijem.“ V té chvíli jsem ještě nevěděl, že to co říkám, se částečně za nějakou dobu vyplní.

O týden později, 19. března nás přesunuli z tábora blíž k frontě. Když jsme vystoupili z náklaďáku, slyšeli jsme z dálky rány protiletadlových bateríí a štěkání kulometů, tady už šlo do tuhého. Všechny věci jsme si dali do kasáren a šli na večeři… V té chvíli jsem si všiml, že James je celý bledý a v očích má strach. Nedokázal jsem ho utěšit, sám jsem cítil něco podobného, jen jsem to asi lépe maskoval…
Příštího dne ráno nás vzbudila siréna a hluk letadel přeletujících na táborem. „Dělejte kluci, letectvo potřebuje ze země vyčistit pás jižního pobřeží od protileteckejch děl a přebytečnejch nácků!“ zařval velitel a běžel do další budovy. Tenhle povel působil účiněji, než kdyby vám někdo chrstnul kýbl s ledovou vodou do obličeje. Byl jsem okamžitě na nohou, popadl jsem helmu, pušku a pás s náboji. Ohlédl jsem se na Jamese.. Byl bledý jak stěna. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho, i když jsem věděl že v pohodě rozhodně není. Jen potřásl hlavou na souhlas a nastoupil do náklaďáku se mnou. Sedl si vedle mě a vytáhl obálku: „Johne, vem si to a dej to ženě kdybych náhodou..“ hlas se mu zadrhl a sklonil hlavu. Bál se, viděl jsem to. Jen jsem si od něj mlčky obálku vzal a zastrčil si jí do náprsní kapsy. Asi po dvaceti minutách auto prudce zabrzdilo a my začali vystupovat. Ve vzduchu byl cítit kouř a hlína míchaná se zápachem krve. „Drž se za mnou.“ řekl jsem Jamesovi a sám jsem vyrazil kupředu. Asi kilometr přede mnou z kopce dolů jsem viděl první zákopy. Za nimi, těsně u pobřeží byly vidět děla, to byl náš cíl…
Pomalu jsem začal sestupovat z kopce dolů a skrýval se za křovisky lemující celé jižní pobřeží. První zákopy byly necelých dvě stě metrů..Ohlédl jsem se. James se klepal jak osika. Nabil jsem pušku a zpomalil. Vlezl jsem do zákopu ze strany. Za zákrutem jsem slyšel hlasy Němců. Rychle jsem vyrazil a namířil pušku na jednoho ze tří vojáků. James zamířil na dalšího. „Vzdejte se!“ zařval jsem a ukázal jsem jim aby dali zbraně dolů. Sotva mi rozuměli, ale pochopili. Všichni to byli mladíčkové, kterým z očí koukal strach a bylo mi jasné že do války nešli sami od sebe. V tom se ozvala rána a jeden z Němců se skácel k zemi s prostřelenou hlavou. Zabil ho James, celý se třásl a plakal. Věděl jsem že je zle, rána brzy přivolá další nácky. V tom jeden z nich vytáhl z opasku schovaného pod kabátem pistoli a zamířil na Jamese. Okamžitě jsem zamířil na Němce a vystřelil. Byl však o zlomek vteřiny rychlejší. Němec se sesunul k zemi, ale dutý úder jsem slyšel i za sebou. Poslední Němec u tekl zákopem a začal řvát na poplach. Otočil jsem se. James ležel opřený o stěnu zákopu a ruku měl položenou přeš střelnou ránu na břiše. Silně krvácel a krev mu vytékala i z úst.“ J-Johne“ s námahou sípal, „zastřel mě prosím.“ Podíval se na mě úpěnlivým pohledem. Věděl jsem, že má bolesti a takhle by umřel třeba až za hodinu. Vytáhl jsem proto pistoli a odvrátil pohled. Stiskl jsem spoušť a bylo po všem….Přikryl jsem mu tvář kabátem a vstal. Snad neskončím stejně, říkal jsem si v duchu a pokračoval kupředu. (…)



Vojín John Harrison zemřel dne 20.března 1944 u jižního pobřeží jako hrdina, který statečně bojoval za svojí vlast a věřil v dobrou věc. Jeho hrob Marylandu je s tisícovkou dalších připomínkou toho, jak válka krutá je…