pohled skrz dveře

prostupuju samu sebe nocí,
kterou nechápeš
večerní šedý mraky plný lidskýho soucitu,
pod kterými skláním hlavu,
mi dneska dávají pocit.

nějakej.

pro mě asi důležitej.

mám štěstí v hlase
a v očích pohyb
starý nápisy na zdech metra blednou,
stejně jako tváře lidí,
kteří je psali.

postavili zábrany na moje city
a prý že je mají proti povodním.
postavili.
možná bez pomyšlení na lidskou explozi
a ty to víš,
holka.
poslali to skrz tebe.

posouvám se,
zase.
hvězdy mě učí, jak nespadnout
věřim jim,
vždyť už tam visí tak dlouho.

neohlížim se
nejdu ale za tím co jsem vždycky chtěla.
teď poznávám slova,
jejich pravý významy.
jejich správný podání.

noc nikdy nebyla krásnější
zrcadlo tmavější
ponožky teplejší
a desky víc naplňující.

teprve dneska jsem se dotkla lidskýho štěstí
nebylo hmotný,
prošla jsem jím.
už chápu,
po takový době.

jenže ráno taky chodí pozdě
a ne že ne.

otevírám oči a vím
co mě čeká.
nemám strach,
pohlcuje mě to,
pokaždý,
bezbolestně.

už jenom naslouchám
a posílám to do zdi.
neodpovídá a to je to
co potřebuju.

nebránila bych se změně
ale tahle je daleko
cizí.
v jinym jazyce.
za oceánem.
a na dlouho.

pochybuju
a to je špatný.
já nejsem,
už to vim.

zítra si zase namaluju oči
a půjdu.
tam někam dál.
už to nebude divadlo,
přestala jsem sklápět oči.

jde to ze mě,
mám to,
kolem mě,
bublina co není bublinou.

čekala jsem to,
čekala jsem,
kdy to přijde.

oheň pořád hoří.
nedívám se do něj,
dívá se on do mě.
je ve mně.

světlo pouliční lampy se odráží v kapkách vody,
bez svobody.
odmítly ji,
a co je na tom špatně.

vidím výraz ve tváři stínu
a to taky není omyl.