Bezejmenný román - stránka č. 6

záhadou, jak tenhle exkluzivní 4-pokojový byt dokázali před komunisty ubránit. Mým prarodičům se to s jejich vilkou na Ořechovce bohužel nepovedlo a v restitucích jsme neuspěli (jsem na peníze a s tímhle se nikdy nesmířím).

Oba sdílíme obdiv a až posvátnou úctu ke starým věcem. Snažíme se nechat vše, jak to tu mohlo vypadat před válkou. Vedle své (podle Daniely „naší“) pracovny nejvíc láká mojí představivost pokoj pro služky. Na tento kamrlík těsně vedle kuchyně s malým okénkem a výhledem na dvůr nedám dopustit. Tam se toho asi muselo odehrát. S Daniely jsem sice žádný rodinný příběh nevymámil, ale s tím si moje fantazie dokáže hravě poradit. Škoda, že dneska už služby nejsou v módě. Neváhal bych obětovat poslední peníze, abych si podobného pomocníka (nemusela by samozřejmě vzít hadr do ruky) do domácnosti pořídil. Jednou jsem byl s Ivanem v hospodě a svěřil jsem se mu s myšlenkou oživit zašlou slávu pokoje pro služky. Čekal jsem spikleneckou sounáležitost, ale nepochodil jsem. Ivan na tohle není. „To choď radši do bordelu. Pořád menší pokrytectví, než tenhle buržoazní přežitek“. A bylo vymalováno (v žebříčku to zohledním!).
Daniela chce v kamrlíku jednou zřídit dětský pokojík a nebo do něj přesunout mojí pracovnu a pokojík udělat místo ní. Žádná z uvažovaných variant se mi nelíbí. Nejenom, že nebudu moct po nocích navštěvovat služtičku, ale nakonec s největší pravděpodobností přijdu i o svoji pracovnu. Kamrlík se stane mým posledním útočištěm před řvoucíma dětičkama. Nakonec se s tím stejně smířím. Mám snad na vybranou? Zatím se to ale snažím oddalovat. Ve 36 se stále cítím pří sile. Nejraději bych nabídnul Daniele kompromis. Na celý příští rok si pořídíme služku (dle mého výběru) a pak děcko.
O tom všem přemýšlím zatím pevně usazen ve své krásně pracovně s rohovým oknem a pozoruji ruch na nábřeží. Cítím se tu lépe, než v ložnici. Velký mahagonový psací stůl ze 30. let. , stejně stará židle s otočným mosazným kloubem. V rohu pohovka a na stěně po mé pravici vyřezávaná knihovna sahající až do stropu. Vedle ní apartní schůdky kdykoliv připravené na můj výšlap k těm nevrchnějším knihám. Většinou je ale nepoužívám, protože knihy u stropu mě nezajímají. Podlaha, jako v celém bytě, složena z parket. Mám tu všechno, co potřebuji a co se mi líbí. Z každého kusu nábytku na mě dýchá poklidná atmosféra starých dobrých časů. Rozhoduji se, že sestavování žebříčku nechám na někdy jindy. Alespoň si to stihnu promyslet ve všech detailech (jinak řečeno, jsem strašně líný).