Slovensko - jak to vlastně je?

SLOVAK
GRAND PRIX KARST CUP
SLOVAKIA

Časť prvá – opät to isté…?

Na závody na Slovensko? O prázdninách? To bude asi zase Silická planina, ne? A taky že ano, ale proč ne? Ještě jsem tam nebyl a letos mám volný termín… Tak jsem naložil auto do něj ženu, pak ještě Jendu se Zuzkou, kteří sháněli odvoz (a to tak akutně, že byli ochotni přežít i několikahodinovou pauzu kousek za Olomoucí) a hurá směr Rožňava a autokemp Gombasek. Cesta byla dlouhá a náročná, a to především navigačně…

POZNATEK PRVNÍ – Nikdy nesvěřuj navigaci orienťákovi.

Neplánovaně jsme se tedy projeli po slovenských okrskách a horských sedlech a do Gombaseku dorazili až po setmění. O to více nás překvapilo, že tu bylo naprosto temno a liduprázdno.

POZNATEK DRUHÝ – Nikdy nevěř internetu a ani Keniovi.

Kemp prostě nebyl, o čemž věděli skoro všichni krom internetového serveru o slovenských kempech a Kenii, který nedlouho před odjezdem, plánoval, jak tam bude přespávat. No nic, zamčené chatky tu byly, tak jsme stan i auto schovali mezi ně, spřátelili se s podobně smýšlejícími čundráky z Čech a měli ubytko pěkně zadarmiko.
Ráno na etapu jsme to ale měli oproti ostatním výrazně blíž, i když jsme si stejně museli kvůli personálu nedaleké Gombasecké jeskyně přivstat. Na sluncem rozpáleném shromaždišti jsme se tedy objevili poměrně brzy. Až po nás se začaly objevovat všechny hvězdy světového OB, které přijely očíhnout terén letošního MS, které se bude konat o pár kilometrů dál v maďarské části krasu. A pořadatelé jim umožnili zkoumání opravdu zevrubné, jelikož první dvě etapy byly klasické. Tedy pro nás běžné smrtelníky klasické… Časy vítězů totiž jednoznačně vypovídaly něčem jiném…

POZNATEK TŘETÍ – Trénovat, trénovat, trénovat

Etapa se konala v krásném, průběžném (trochu kamínků pod nohama bylo, ale třeba Topi Anjala, který mě předbíhal na dvojce o šest minut mě přesvědčil, že průběžný byl velmi dobře) a průhledném listnatém lese s velkým množstvím závrtů a malým množstvím cest. Orienťácký zážitek rozhodně nádherný, jen někteří si trochu stěžovali na přílišné vedro a nedostatek vody v lese. Naštěstí se ale po trati pohybovalo několik mobilních občestvovaček v podobě Kenii (pro zajímavost 150:32 < 150:00, ale neva…), Hanse a Arnieho.
Odpoledne pak byla na programu nějaká ta kultura, a tak jsme se ženou zavítali do Gombasecké jeskyně, v níž jsou k vidění několikametrová brčka (to není k smíchu… toho si všimlo i UNESCO a zapsalo to na svůj seznam). Co se týče ubytování, tak už jsme si počínali o poznání zkušeněji a ubytovali se v kempu v Krásnohorském podhradí. Ono to mělo přece jen výhodu v přítomnosti sprch a záchodů. A přitom to bylo pořád ještě blízko.

POZNATEK ČTVRTÝ – Předek auta při couvání při plném rejdu vybočuje…

Druhá etapa se konala na stejném místě jako první, cíl je stejný, ale použité mapy se téměř nepřerývaly. A i terén se významně lišil. Byl mnohem zarostlejší a s větším množstvím klasických hřbetů a údolí. Nezanedbatelná část trati také vedla otevřenými pasážemi s neprostupnými křovinami.

POZNATEK PÁTÝ – Tam dole za tím keřem je kontrola. Ví to i Simonas Krepsta…
a stejně musíme jinudy.

Zážitek opět pěkný, umocněný tím, že trať nabízela několik zásadnějších voleb postupů. Silická planina má prostě svoje kouzlo. Zdaleka jsme ji neproběhali celou, ale i kdyby, stejně by mělo smysl se sem znovu vracet. Takovýhle typ terénu prostě naše domácí lesy nenabízejí a je to svým způsobem škoda, jelikož se jedná o terén velmi rychlý, fyzicky náročný a přitom kladoucí vysoké nároky na orientaci a techniku běhu.
Po závodě bylo nutné se přesunout do oficiálního centra závodů ve zhruba padesát kilometrů vzdálené obci Dedinky na okraji Slovenského ráje. Cestou jsme si naplánovali návštěvu Silické ĺadnice a Ochtinské aragonitové jeskyně. Návštěva prvního přírodního úkazu se vcelku zdařila. Byla tam díra, v ní byla zima, mříž a ledový rampouch. Druhý naplánovaný výlet však skončil… no přiznejme s to… fiaskem.

POZNATEK ŠESTÝ – Od února je na Slovensku obci nově padesátka…

POZNATEK SEDMÝ – Některé významné turistické cíle na Slovensku zavírají už
ve čtyři.

Časť druhá – na východ od Raja.

Centrum celého čtyřdenního závodu se nacházelo na fotbalovém hřišti v obci Dedinky, kde jsme si po menších komplikacích s účastnickými páskami postavili stany. Zbylé dvě etapy se poté konaly zhruba 20 kilometrů odsud na východním okraji Národního parku Slovenský Ráj (přesněji řečeno v jeho ochranném pásmu), v místech, která už jsme důvěrně (i když neplánovaně) poznali cestou do Rožňavy. Nejprve byla na programu krátká trať na mapě v poněkud nestandardním měřítku 1:7500 a nutno uznat, že byla velmi pěkná. Běžela se v horském údolí obklopeném svahy plnými větších či menších kamenů a skalek. Kvalitě trati také přidala skutečnost, že stavitel si byl vědom extrémní fyzické náročnosti zdejšího terénu a vrstevnicemi šetřil jak mohl, čímž zajistil, že trať byla poměrně rychlá a bylo jednoduché (i kvůli měřítku) udělat chyby z rychlosti, které zvláště při sebězích stály hodně času.
Po etapě jsme si pro velký úspěch zopakovali Ochtinskou aragonitovou jeskyni, tentokráte už bez problémů. A opravdu to stálo za to. Takovouhle jeskyni skutečně v ČR nemáme (mimochodem i tahle je na seznamu UNESCO). Po návratu jsme pak prožili poměrně klidný večer na fotbalovém hřišti. I když…

POZNATEK OSMÝ – Do stanu není vidět a nikdy nemůžete tušit, co se zrovna děje
vevnitř…

Poslední, čtvrtá etapa se startovala Gundersenovou metodou (prostě hendikepově no, ale takhle to zní líp…), což zapříčinilo, že jsem do lesa šel velmi, ale velmi pozdě. Pořadatelé se totiž drželi hesla: „To nejlepší na konec“ a proto elitní kategorie startovaly úplně jako poslední. No a běžní smrtelníci se opravdu do pět a čtyřiceti minutového hendikepu nevešli, a pokud, tak jen velmi těsně. To ale rozhodně nebylo na škodu jelikož ráno jsme díky tomu stihli další, v pořadí už třetí slovenskou jeskyni ze seznamu UNESCO, tentokráte Dobšinskou ledovou jeskyni.
Samotná čtvrtá etapa, tentokráte zkrácená, se konala ve stejném prostoru jako etapa předchozí, ovšem na poněkud rozšířené mapě v měřítku 1:10000, což bylo možná poněkud na škodu. Zajímavé kamenité a skalnaté pasáže jsme už znali ze včerejška a zbytek mapy nabízel pouze poněkud zarostlé horské svahy a několik zajímavějších (spíše po estetické stránce) bažinatých pasáží. Alespoň že to byl hendikep a startovní interval jedné minuty (pro ty co v něm nebyli) způsobil, že na trati člověk nebyl skoro nikdy sám. Nakonec jsem svoje účinkování v elitní kategorii zakončil na sedmém místě, což však nijak neodpovídalo rozložení sil během jednotlivých etap, jelikož všichni závodníci testující terény MS, krom Grahama Gristwooda, vynechali alespoň jednu z etap.
Je tedy dobojováno a závěrem je potřeba říct, že letošní GP Slovakia/Slovak Karst Cup nabídl čtyři zajímavé a různorodé etapy. Organizace byla na velmi solidní úrovni a odpovídala účasti elitních světových závodníků. Osobně si myslím, že Slovensko nic lepšího snad ani nabídnout nemůže, snad krom terénů ve Vysokých Tatrách, které však nebudou ještě pěkných pár let pro OB použitelné. Pokud bude čas a možnosti, tak se sem, a nebo někam jinam na GP Slovakia, rád příští rok znovu podívám.

Časť tretia – prielomový epilog.

Trochu mimo téma bych se ještě rád zmínil o tom, že náš pobyt (můj a mé drahé polovičky) na Slovensku ještě pokračoval. Zůstali jsme ještě několik dní, abychom poznali krásy (a atrakce) zdejšího kraje, které opravdu stojí za to. Mezi ty nejzajímavější rozhodně patří Prielom Hornádu na severní straně NP Slovenský ráj, popřípadě největší hradní komplex ve stření Evropě, jímž je Špišský hrad. Za návštěvu také rozhodně stojí aquapark v Popradu, který byl v poslední době upraven a dostavěn a nabízí toho mnohem více než v době, kdy náš oddíl jezdil na soustředění do Vysokých Tater…

POZNATEK DEVÁTÝ – S ubytováním v kempech na Slovensku to opravdu není
jednoduché… Občas se vám stane, že ve fungujícím kempu sice spíte zadarmo, ale
bez sprchy a na vlastní zodpovědnost.

POZNATEK DESÁTÝ (A POSLEDNÍ) - Pondělí je zavírací den.

Jirka


Dodatek
Poznámka ženy, úvod:
Závody – několikahodinové pauzy – taška plná knih. Dva černí pasažéři a zklamání. Orienťáci v autě stále spí (kromě řidiče), když nespí – navigují. Ale špatně…

Poznámka k poznatku 1 a 2:
Slovenské zatáčky nejsou žádná sranda, zvlášť, když to muž pere jak prase. To pak v autě bliká ledasco, nejen moje poplašné světýlko. Stejně jako se nedá věřit muži, když zjišťuje funkční kempy. A taky se nedá věřit jeho odvaze, když je pak z neoficiálního kempování nervní…

Poznámka k poznatku 2 a 3 a 4:
I vstávání je rychlejší, když hrozí pokuta. To pak jsou i líní spáči na nohou raz dva. No a kteří taky ne… Z části jim závidím.
(3) Na shromaždišti vytahuju první knihu a muž odbíhá, aby se pak přiřítil naprosto uřícený. Později horkem naštvaný a zblblý. Vzdávám to odcházím k autu. Tam je klid. Naštěstí se ještě dokáže zchladit v jeskyni. Díky bohu…
Kemp se sprchami a pěkným psíkem je bonus. Ovšem někteří zapomínají na mou nezávislou povahu a rychlé změny názorů. Ale hrad byl pěknej.
(4) Až na tu navigaci. Přemýšlím, kde dělám chybu, že muž opře auto o strom. Člověk ukazuje kořeny, předpokládá, že řidič kouká na kritická místa a ono prd…
(5) Druhá etapa, druhá kniha. Ještě vycvaknout muže na doběhu. Hmm, to by člověk neřekl, jak jsou orienťácké děti škodolibé. Taky jsem byla tak ofouklá? No nic…

Poznámka k poznatku 6 a 7:
Silnice (6) a jeskyně (7) na Slovensku jsou zrádné. Nestihnutí vstupu o pět minut se projeví na jedné čtvrtině posádky. Dokonce nereaguje ani na moje blbé vtipy.

Naštěstí se za chvíli vše srovnává a frčíme na další ubytko. Muž nechápe, proč chci stan ke koši. Tomu se říká nechápavost strategického umístění. On totiž růžový pásek, co jsme (ne)měli není při vhazování do koše na ruce vidět. To se asi kontrola divila, co všechno jsem vyhazovala…

Další den, další zajímavá silnice a dorazila jsem knížku. Děj velmi zajímavý, akorát škoda, že ho nezabila…

Zkouška je od slova zkusit. Zkusili jsme jeskyni a hle, tentokrát se to stihlo. Na ty zástupy lidí. Za chvíli z toho škubání vlasů o bundy budu plešatá úplně.

Poznámka k poznatku 8:
Večery ve stanu jsou krásné, ach. Světlo lampičky, vůně toiek, zpěv bratrů Slováků. Romantika jak vyšitá. Ovšem, to by nesměli existovat jistí lidé a jejich rušení, že… Dodělali jsme to. (Časový plán, nemravové).
Ráno jsme vstávali opět brzy, ale tentokrát z jiného důvodu. Ledová jeskyně za to stála. Až na ty serpentiny nahoru. Zato dolů jsme to pak vzali šusem, holt když má někdo závod. Jura si pobíhal po lese a já zjistila, že se kamarádím se zmijí. Aspoň jsem to tak pochopila, když mi nechala kus kamene. Taky se řádně rozloučila.
Tímto zdravím zmijici Pepču.


Můj osobní poznatek mimo téma:
Když svému muži řeknete: „Nejez to, hodíš šavli…“ A on to sní a tu šavli fakt hodí, tak to patří sice profackovat, ale když stavíte stan, prostě není čas…
(Nakonec nám bylo blbě oběma, jemu z klobásy, mně z horka)

Poznámka ženy k třetí části a to stručně:
Prielom Hornádu – šílený
Spišský hrad – má dvě parkoviště, jedno úplně dole, jedno úplně nahoře. Když prší, vhodné druhé parkoviště. Ne tak u Zelinků. Vzdávám čest svému deštníku, onehdy zemřel na následky vichru na hradě.
Poprad – záchrana mého života, ojojoj, ta vodička…

Poznámka k poznatku 9:
Nikdy nevěř Jurovi!!!

Poznámka k poznatku 10:
Pondělí je fakt blbej den…

Jeho Hanka