Černá kobra díl I.

Moře je klidné a průzračné.Nikde žádná vlnka,žádná zatoulaná rybka,která by plula pod vodní hladinou a narušovala tak její dokonalost.Je ticho.Neozývají se ani vzdálené pokřiky racků,i ti se schovali před prudkými slunečními paprsky.

Přesto však není vše,tak jak se na první pohled zdá.V dálce přece jen něco narušuje mořskou hladinu a pocit spříznění,které nastolil tento den.Je to Černá kobra,otrocká loď.Podpalubí ukrývá desítky afrických otroků,kteří jsou spoutány okovy a jimi navzájem přivázáni k sobě.Nevyjadřují slovy co cítí,dobře ví,že jejich pocity jsou stejné.Mají strach z toho,co je čeká,nechápou proč jsou v poutech,chtějí znát odpovědi na otázky,na které se nikdo nezeptal.Ve vzduchu je cítit napětí a kyselý pach potu.Z paluby se občas ozve rozkaz,ale tady dole,v podpalubí,je slyšet pouze hlasitější dech a trhaný dívčí pláč.Plačící dívka má černou pleť,okovy jí dovolují opřít si hlavu o pokrčená kolena a nohy si obejmout pažemi.Černé vlasy spletené do copánků jí spadají do obličeje.Má světlejší pleť než otroci kolem ní,její pleť je čokoládová,na první pohled hladší a jemnější.

Náhle je větší tma než předtím.Malá kulatá okna vedoucí do podpalubí prozrazují,že se venku setmělo.Černá mračna překrývají slunce až ho zakryjí úplně.Moře náhle postrádá svou tyrkysovou barvu,proměnilo se ve zlověstně černou bezednou propast.Slaný mořský vítr přivál vlnky,které se stávají velkými vlnami a tříští se o boky lodi.V dálce hřmí,je dusno,jemné dešťové kapičky dopadají na palubu.Námořníci už tuší,že tohle nebude je lehký letní deštík,ale pořádná bouřka,která si na moři i s tak velkou lodí, jako je Černá kobra,bude pohrávat jako vítr se spadlým lístkem.Kapičky už nejsou malé,ale stali se z nich velké kápance.Na palubě začíná pořádný shon,nastává nekontrolovatelný zmatek.Na obloze se objevují klikaté blesky doprovázené ohromným rámusem.Loď se kymácí ze strany na stranu,plachta s obrazem černé kobry se v ostrém větru roztrhla.Jeden z námořníků popadne velký svazek klíčů a běží do podpalubí,chce osvobodit otroky,aby měli aspoň nějakou šanci na záchranu holého života.

Když vejde do tmy podpalubí,snaží si zanechat klid,tak vlastní bílému muži,ale i v jeho očích je vidět strach.Po jednom chodí od otroka k otroku a odemyká jim pouta na nohou i na rukou.Otroci se okamžitě dostávají na palubu a vytvoří ještě větší zmatek než který tam panoval před jejich příchodem.Ven vychází další otrok.Je to dívka,ta plačící dívka čokoládové pleti s černými úzkými copánky. Jde pomalu k přídi lodi,vlasy jí stále spadají do obličeje,červená látka,kterou je zahalena se jí obmotává okolo lýtek,pravé rameno nemá zahalené,vypadá jako by se po palubě vznášela.Několik námořníků se zastaví,jsou ohromeni jejím klidem,pozorují jak dívka jde k přídi,vyleze na úplný okraj lodi a stojí s roztaženýma rukama čelem k moři.Vítr divoce hází jejími copánky.Dívka se otočí naposledy k ostatním,prvně jí je vidět do obličeje,vždyť jsem to já,snažím se křičet,srdce mně bije jako o závod.,,Nééé!“. Dívka sklopí hlavu a skočí do rozbouřeného moře.

Siana leží v posteli a přerývaně dýchá,na čele se jí lesknou kapičky potu.Viděla sebe samou,chtěl jí sen snad něco říct.Pochybuje o tom,byl to přeci jenom sen,obyčejný sen.Tak proč se jí zdá tak často?

Zah-hoor ji stojí u postele,zřejmě ze spánku vykřikla a vzbudila tak i psa.Skrz závěsy už probleskuje slunce,ví,že už neusne.Vstane z postele a vezme Zah-hoora na ranní procházku,stejně by už neusnula a pes bude mít radost,že se po ránu proběhne.