Vlkodlak

Hoří! Střecha padá,
Honem ven – zachraň holá záda,
Další a další oheň ozařuje oblohu,
Kdybys věděl jakou tu sehraješ úlohu.

Prázdná je tvoje paměť,
Přesto bys potřeboval zpověď.
Ty, stvoření krve a noci,
Jak vyjde měsíc, nemůžeš si pomoci.

Touha volá, tělo se mění,
jedno malé kousnutí člověka promění,
v monstrum vraždící,
vidíš ty těla kolem tebe ležící?

Po dlouhé týdny jsi tu panoval,
Někdo mocný proti tobě plány zosnoval,
Ač lovec kořistí jsi se stal,
Kdy tento zlom nastal?

Černý kočár, mužů čtveřice,
Pro tebe z Vatikánu pohlednice,
Stříbrné zbraně, na krcích kříže,
Jdou si snad hrát na rytíře?

Lesem běžíš, vtom tě cos zastaví,
Pach krve tě do pozoru postaví,
Tažen silou velikou,
Přesto jdeš oklikou.

Už je vidíš, nastražena je past,
Jejich zabití bude pro tebe slast,
Několik rychlých ran, tři v blátě se válí,
Co tě to ksakru teď tolik pálí?

Poslední poklekl, začal se modlit,
Hlupák – chystáš se ho skolit,
Chlupy ti vzplály, ohromný žár.
Jakoby přímo z cizince plál.

Nezlomná síla jeho víry,
Kolem něj jen oheň a spousta síry,
Konečně duše tvá dojde pokoje,
polnice už tě nebude hnát do boje.

Jen popel z tebe zbyl,
Snažil jsem se ho najít,
Měl jsem smůlu
déšť ho smyl.