Falešná naděje

Falešná naděje
Nejdůležitější věc na světě je naděje. Naděje je to, co nás, nás všechny, co se tady snažíme nějakym pokojnym způsobem strávit těch pár desítek let, co nám bylo shůry dáno, táhne dopředu. Prostě někam, kam se chceme dostat. Někam, kam se krvežíznivě dereme v domnění, že nám tam bude líp. Naděje dodává lidem sílu, vrací jim ztracený dech. Poplácá nás po zádech, popostrčí nás o kousek dál a zašeptá: ,,Neboj, zas to bude fajn!“ Naděje má v sobě sílu, která dokáže zachránit všechno. Nebo alespoň hodně…podle mých zkušeností.
Naděje je to, co přinutí člověka usmát se, i když mu je do breku. Naděje přiměje člověka vypnout prsa a přiznat si, že není všem dnům konec. Sídlí někde hluboko v nás, kde krásně hřeje a je připravená kdykoliv pomoci. Vytáhnout nás z bryndy…a ani jí nemusíme pobízet. Skoro jako kdyby měla nějaký šestý smysl. Ona jednoduše pozná, kdy je její čas. Kdy je ta pravá doba se ukázat a nabídnout všechno, čím nám dokáže od ledačehos ulehčit. Jenže…
Naděje, ač se zdá být skoro bez chyby, možná skoro až nadpozemský dokonalá, hladká, bez vrásek, také dokáže srazit na kolena. A to zrovna v tu dobu, kdy jí zklame její šestý smysl a ona tak docela dobře neodhadne, kdy je ten správný čas ukázat, co umí. I přes tu její nepřesnost jí ale člověk přijme, pohrává si s ní a věří jí. Na sto procent. Jako by to byla jediná věc, které se může teď držet, věc, která ho nezradí, věc, která ho dozajista někam dovede. Nebo se o to bude přinejmenším snažit. Ale po pár krocích s nadějí po boku, jako s nejlepší kamarádkou, se ukáže, že ta naděje nebyla tak upřímná, jak se zprvu zdála. Chvíli nás sice strkala vstříc tomu lepšímu, někam daleko do budoucna, kde bychom mohli začít žít nanovo a spokojeněji, ale pak zradí. Přestane nás ovívat svým teplým dechem, už to není ta nejlepší kamarádka, kterou bychom přátelsky vzali kolem ramen. Ne. Začne lhát. Prachsprostě lhát. Tluče nám do hlavy ty svoje otřepaný fráze, úplně prázdný fráze, který pronese vlastně jen proto, aby řeč nestála. Nasměruje nás někam, vydláždí nám cestu, přesto sama dobře ví, že ta cesta nikam nevede. Že končí. A skončí právě v tu chvíli, kdy nám dojde síla věřit. Věřit tomu, co nás ,,tam vepředu“ čeká. Najednou se ta proradná naděje otočí, bez jediného slova, a po té vydlážděné cestě začne utíkat nazpátek, uplně na druhou stranu. A vy najednou zjistíte, že už nestojíte na těch dlaždicích, ale po kotníky v blátě. A boříte se. Bláto za chvíli sahá až po kolena a vy cítíte, že byste se ještě dokázali zachránit, vyhrabat se z toho bahna okolo. Jenže není se čeho chytit. Naděje přece odkráčela opačným směrem.
Klesáte. Všude jenom ta protivná hnědá a smradlavá hmota. A žádný světlo. Jenom tma. Tak černočerná tma, že i kdyby ta naděje stála na sáh od vás, nevidíte jí. Ztratila pro vás význam. Cítíte, že už nemá smysl se po ní ohánět, mávat okolo sebe rukama a hledat jí. Protože čím víc se o to snažíte, čím víc se po ní oháníte a snažíte se jí v té tmě najít, tím hlouběji se propadáte. V tu chvíli zapomenete nejen na naději, ale i ve víru v samu sebe. Jako kdyby spolu odešli ruku v ruce. Nemáte naději, nemáte nic. Jako kdyby jste byli jenom obal. Obal bez obsahu, co se teď momentálně noří někam hodně hluboko. Jakoby bez návratu. S pocitem, že všechno skončí. Že nic už teď vlastně nemá smysl. Ale je tu jedna věc, která přeci jen dokáže podat pomocnou ruku. Naděje, že se naděje přeci jen ohlédne zpátky za vámi, otřepe se, jako by se chtěla zbavit toho přívlastku ,,falešná“, a pocupitá zpátky. To je naděje v naději. Něco, co by nás nemělo opustit asi nikdy. Je to něco, čemu můžeme věřit pořád. Něco, co v nás vždy dokáže rozpálit alespoň malou, ubohou jiskru.
Je důležité mít víru, je důležité mít naději. Nejdůležitější je mít víru v naději.