Víla

Byl nádherný den, Slunce svítilo a mně se nechtělo domů,
po obloze se sem a tam prohnalo několik bílých mraků.
Vál jemný vánek, který si pohrával s korunami stromů,
ležel jsem v trávě a poslouchal jemný zpěv a trylky ptáků.

Ani jsem nemohl tušit co za malou chvíli se mi stane,
Slunce mne příjemně hřálo a nabíjelo mne energií.
Uslyšel jsem hlas a přemýšlel odkud ho ke mně vítr vane,
já slova jsem nerozeznával, ale byla pro mne symfonií.

Přes zavřená víčka jsem vnímal světlo, náhle se to stalo,
nesetmělo se, jen něco mne uvrhlo do příjemného stínu.
Chvilku jsem slyšel jen tichý a sotva znatelný dech,
pootevřel jsem oči a připadal si jak opilý po bílém vínu.

To co mé oči uviděli mi dodalo obrovskou životní sílu,
otevřel jsem oči a uviděl siluetu velmi krásné dívky.
Budu se snažit jí popsat, ale já opravdu dnes spatřil vílu,
měla velké hnědé oči, malý nos a krásné vlnité vlásky.

Její usměv mne zahřál na duši a vlil slzy do mých očí,
já v tu chvíli nedokázal říci jestli je zima nebo léto.
Já postavil se proti ní, natáhl ruce a vzal jí do náručí
a ona mi řekla dětským hláskem: „Mám tě ráda táto.“