žena z hlavního nádraží

Malý pták vzlít do oblak,
netrefil ho chlapcův prak,
velký pták už nelítá,
křídlo spálil žhavej drát,
Pod vysokým napětím,
slabý proudy chytám.

Šedesát devět milostných poloh

„Dej mi cigaretu.“
„Proč jako?“
„Jen tak. Vím, že nemáš důvod“
„Dobře, vem si.“ Bylo mi to jedno, zrovna jsem si koupil krabku. Levé oko měla přelepené několika náplastmi.
„Když přijdeš za hodinu, tak ti ho vykouřím.“ Vděčná to žena neurčitého věku, obyvatelka vlakového nádraží a přilehlého okolí. Pravé oko ji zmenšoval fialovězelený monokl. Ta dozrávající švestka pod jejím zobrazovacím aparátem byla navíc tu a tam pokryta bílými šupinkami. Zřejmě byl někdo nevděčný za její orální umění.
„Nechci.“ odvětil jsem květnatě. Vzpomenul jsem si na svou holku, kterou jsem byl vyprovodit na vlak.
„Tak ahoj.“ vesele zahlučela žena v šusťákách. A vydala se na svou pouť lemovanou krabicovými víny, spoustou „kamarádů“ posedávajících na lavičkách hlavního nádraží a postávajících u východu z nedalekého obchodního domu Tesco. Cestou domů jsem přemýšlel, jaké nemoci bych od ní asi mohl chytit. Navíc jí určitě smrdělo z pusy. Když člověk nechce žít podle pravidel, tak se na dno dostane velice rychle. Měl bych psát bakalářskou práci. Měl bych jet do lesa ještě pro 13 vzorků. Měl bych, měl bych, měl bych. Naštěstí se mi nechce jen občas. Rok se přehoupl do druhé poloviny. Červenec se propršel do druhé poloviny. To je zas jednou léto jak má být. Kdy se mám jako opalovat? A kdy koupat? Stále nové a další mraky zastiňují slunce a pohodu našeho života. Kolik už jsem během svého bytí udělal kroků? A kolik bylo těch správných? Správných podle koho? Podle tebe? Podle rodičů, prarodičů? Podle prezidentů, policajtů, učitelek? Podle pravice, levice, zelených či fialových? Co by na můj život řekl anarchista, rocker, metrosexuál, cikán, křesťan, cyklista, tunner automobilů, němec, američan, severokorejčan, havajčan, hinduista, alkoholik, heroinista, senior manager, důchodkyně, zubařka, novinářka, kartářka? Někdo by měl názor a někdo ne. Svoje kroky v životě bychom si měli zhodnotit sami. Protože které soudy či rady jsou ty správné? Jdi na tuhle a pak na tuhle školu. Kup si radši tohle auto. Rychlejší se silnějším motorem. Kup si radši motorku. Choď radši s touhle holkou, je hezčí. S tímhle klukem, je bohatší. Budeš mít zajištěnou budoucnost. Jeď radši tam a dělej radši to. Každé takovéto rozhodnutí a po něm následující krok může mít pro nás fatální následek. Nedovolte, aby Váš život řídil někdo jiný. Vy jste šofér, tak držte pevně volant. Pak nebudete muset hledat někoho, kdo je zodpovědný za vaše neúspěchy. Zapomeňte na tu učitelku ze základní školy, co Vám dala trojku z malování, třeba později zjistíte, že umíte malovat, tvořit nebo zpívat lépe než ona. Dokážete postavit barák, řídit firmu, zametat ulice, točit pivo, usmívat se za kasou, zplodit hezké chytré dítě nebo roztomile ošklivé a přitroublé. Dokážete se starat o kytky, o seniory, o mentálně postižené, dokážete dát bezdomovcovi drobné, dokážete projevit své emoce, umíte sbalit kluka, holku, zvládáte si sami dojít na záchod, sami se nakrmíte. Umíte skákat, běhat, mrkat, diskutovat. Tak to nevzdávejte. Kolik němých lidí žije. A kolik slepců? Lidé v České republice si málo věří. Těší se z neúspěchů jiných. To by se mělo změnit. Podporujte svoje děti v tom co umí, v čem jsou dobré a co je hlavně baví. Srážení sebevědomí a následné frustrace už bylo dost. Bojujte proti všednosti, nespravedlnosti, krutosti, aroganci na úřadech a zbytečné buzeraci. Už si to nemusíme nechat líbit. Je rok 2009. Není rok 1985, kdy jsem se narodil. Jděte vlastní cestou lemovanou vlastními rozhodnutími s kamarády sedícími na gauči u Vás doma. Vím, že je život krutý, ale nemusí to být napořád. Povídejte si i s neznámými lidmi. Začínám se to učit. Dobré vztahy jsou v životě to nejdůležitější, bohužel vztahy se dokáží změnit velice rychle. Nenávist měňte v lásku. Nudu v zábavu. Inspirace je nekonečná.