Pápěří

Po louce se rozeběhlo slunce. Zrovna zpoza mraku. Tady nahoře je nebe víc. Tak nějak modřejší. Mraky hutnější. Slunce, kdoví, upřímnější.

A ještě musí udělat pár kroků a nechat stíny jenom trávě a květům. S paprsky jde lehký vítr. Trochu zchladí okvětí. Rozčepýří se a poslední kapku rosy shodí do hlíny. Země ševelí. Šum se po ní kutálí a otírá se o stonky a zbržďuje hmyzí životy.

Už už je na louce pouze sluníčko. Nadobro se usazuje v květech. I vítr odeznívá. A jakoby naposled trochu si ještě foukne. A v pampelišce, již odkvetlé, to jen tak trochu lupne, v šepotu úplně neslyšně. Pápěří se vznese do vzduchu.

Než vystoupá do výšky, rozhlíží se po louce. Kam jen zapadnout? Ještě ne, ještě chvíli být ve vzduchu. Kolébat se. A tam je to správné místo. Takový velký kámen, v louce úplně navíc, ale v ní. Na kameni se nehnutě vysedává. Tam se vydává sněhové pápěří.

Každé pápěří je totiž velmi zvědavé. Vždy to vypadá, že se dokolébává tam, kde se něco děje. A teď váhá. Dvě osoby. Nehnutě sedí. Kolem nich se vlní luční květ. Ale tam se nic nehýbe. Jen vlasy si spolu jemně, spíše vůbec, hrají.

Ale semínko to vábí a obkrouží obě sochy. Jednou, dvakrát. Nic se nehne. Ale mezi nima. Napětí, teplo, život. A pápěří už je skoro nad nimi. Vůně je jiná. Jako by hořeli. Ale žádné plameny nejsou, které by pápěří sežehly. A tak usedá. Do slaměných vlasů.

Nepatrně se pohne řasa, ale oko neuhýbá. Všimlo si však přistání. Koutek úst naznačí úsměv.

V zápěstí kloučka lehce zabolí. Chce setřást chmýří ze zlatých vlasů. Ale nehne se. Jiné zápěstí se jej lehce dotýká. Naschvál? Srdce se rozbuší, až se tají dech. Asi se červená. Nehne se. Cítí horko v lících. Ale v očích nic najevo nedává.

Druhé oči. Nejdříve se zdály tak temné. Ale čím jsou větší, tím jsou jasnější. Nejdříve v nich byla jen malinkatá světýlka. Snad odraz slunce. Nebo jiskra čertíka. Ale pak. Zrak se mu zastírá. Modrá, žlutá, červená. Všechno se mu plete, nedokáže pojmenovat. Ale víčka nezavírá. Jen nevidí. A když už konečně, koukají na něj dva vltavíny. Jako ocumlaný bonbon, kterým se prokoukává do sluníčka.

Jak je konečně uviděl, byl v nich. Celé jej pohltily. A on se nechal unášet klidnou řekou. Šimrala ho po celém těle, chladila. Jen líce a dlaně hořely. Nešlo mrknout, nechtěl zničit kouzlo.

Pak přišel mrak a kouzlo zdálo se být pryč. Byly zas jen oči. Ale nepřestal je sledovat. Jen si všímal okolí. Pihy, téměř neznatelné. Pod očima, na nose. Hebké čelo, do kterého spadly vlasy.

I vltavíny ožily. Ale také nehnutě. Trochu ztmavly, aby znovu vzkřísily jiskřičku. Čekají. Ví, že je mámení pryč. Ví, že teď jsou pihy a stíny. Jiskřička v očích poskakuje, vyčkává. I sluníčko vyčkává. Na rozžehnutí.

A pak je mrak pryč. Jiskra přeskočí světem. Pápěří se zamotá do slaměných vlasů. A koutky úst naznačí úsměv. Šum moře květů. Hořící dlaně. Červené líce. Bolavé zápěstí. Dotek.

Svět zelená, když se oči přivírají.