Odměna

Z návalu „dobrodcerských“ emocí volám dopoledne matce:
„Ahoj mami, nepotřebuješ něco?“
„Ani ne,..( pár vteřin pausa )..ale jo, tráva už zas na zahradě vyrostla“…zní kupodivu nenásilná odpovědˇ.
„Výborně, tak já ji poseču“…těším se libuji si ,pomyslíc na práci na vzduchu.

Takže předtím musím stihnout:
-zacvičit si
-dětem oprát
-umýt nádobí
-uklidit po ranním shonu
-uvařit oběd
V pohodě, to dám.

Plný koš špinavého prádla. Odhaduji tak 3 pračky. Jůů, fleky. Odstraněno .
Aha „kalt waser“..takže v rukách a ve studené. Super, ochladím si ruce v tom vedru.

Umývám už plotnu, začínají mě bolet nohy. Nevadí, natřu si je krémem na opuchliny.
„Děvče zaber, jsi jakási pomalejší!“..motivuji se a tak mě napadá pustit si k tomu rychlou hudbu.
Fajn, tančím si s nádobím po kuchyni.

Prásk, bum…ozývá se z obyváku…“hmm, to byl můj padací květináč, běduji ale smířená.
Prásk bum….“jejda, tak to byl druhý, úplně nový, který jsem tam dala teprve včera…mračím se a vyčítám si nedůslednost při zavírání okna :“ Zase jsi špatně nastavila mikroventilaci…

Smetákem se snažím vymést hlínu z chudáka koberce. Už na něm snad bylo všechno.
Lopatkou vracím květináčům co jim chybí a do jednoho hledám celý kořen i s listy.
„Děkuji vám kvítečka za to, co se mnou musíte zažívat..“brebentím si a jsem vděčná, že nemůžou odpovídat.
Zároveň přemýšlím, čím odstraním ten šílený flek z koberce.
Savo nalezeno. Skvrna po 15-ti minutách odstraněna. I s původní barvou obrazcovitého koberce. Než se vzteknu, popojdu a vidím, že jako celek je to hezčí než dřív.
Úklid čistících prostředků a hader, dalších 10minut.

Kdy jako stihnu ještě poséct?
Chce se mi vůbec?

A mám to tady.
Dala jsem prostor opičí bitce:

lenoch: „Nikam nechodˇ, sedni se ke knížce, už toho máš dost.“

tvořivec: „Slíbila jsi to!“

lenoch: „Máš hlad , uděláš si něco dobrého“.


tvořivec: „Svačila jsi dost, těšíš se ven, v práci budeš zavřená až do večera.“

lenoch: „Natáhni se na balkon s kávou“.

tvořivec: „Sečeš tak ráda, víš jaký je to dobrý pocit, vidět výsledek své práce a ještě ˇpochytáš
bronz“.

lenoch: „Uděláš to jindy, už nemáš čas, no a co, že bude pršet, ono oschne.Ještě musíš jít pro
pro synka“.

tvořivec: „Tak posečeš, co stihneš a pak zvládneš všechno včas.“

lenoch: „Uštvaná přiběhneš do práce!“

Do těch dvou z mých vlastních opiček, vstupuje zvuk telefonu.

„Kamilko, to jsem ještě já. Tak nikam nechodˇ, máš hrozný hlas. Že ty už máš zas alergii?! Mně to poseče paní Eva, nabízela se.Zhorší se ti dýchání“…..chce za mě důrazně rozhodovat matka.

Kdo zná nátlak od dětství, ví dobře jak funguje. Ikdyž dobře míněný, dejme tomu, ale tlak vyvine vždy jen protitlak.

„Díky máti“...

Stejně jsem víc nadržovala tvořivé opičce.

Sedám na kolo a jedu.
Jupííííí.

Chystám kábl, strunovku. Vyměňuji strunu, seču.
Paráda.
Slunce v zádech. No co ,že mi teče sopel a z očí.
Cítím se výýýýborně.
Já a příroda.
Slyším hlas sousední zahrádkářky“ „Tobě to jde Kamčo, zdědila jsi sečení po tatˇkovi, že?
„Jasně , on si uměl vybrat práci“..usmívám se hrdě na své dědictví (jako bych zdědila prosperující firmu).
A dávám si ještě více záležet na krátkosti a souměrnosti travičky.

Soustředěně upřené oči mně úplně náhodou vyletí výš od sekačky.
Jen samotný pohled mě naplní pocitem blaženosti.
Natáhnu ruku, a vložím do úst tu krásně tmavě červenou , štˇavnatou a sladkou malinoostružinu.
Mňam ,příjemné osvěžení.

Z lavičky od chatky cítím hřejivý a významný pohled mého otce…
….“ ŽE BY, ODMĚNA?!“…kdyby tak mohl říct.

DÍKY TATI