Prostě smolař

      Je středa... Zbývají ještě dva dny a osmnáct hodin, než začne víkend. Nejradši bych celý ten čas spal. Venku je taková zima, že když přijdete domů a dáte ruce do mrazáku, tak se příjemně zahřejete. Navíc mám posledních pár dní prostě smůlu(i když už začínám pochybovat, že je to všechno jenom náhoda).
    No, nedá se nic dělat, budík je tady šéf. Minuta po šesté. A ejhle, už jenom dva dny, sedmnáct hodin a padesát devět minut. Zaklapnu budík a on na oplátku za to, že ho neignoruju, přestane vydávat ten odporný zvuk. Vylezu z postele a poznám krutou realitu. Pod vyhřátou peřinou je prostě vždycky tepleji. Optimisticky si říkám, že se aspoň rychleji obleču, což díky tomu, že nemůžu najít kalhoty, není úplná pravda. Nastává několika-ti minutový běh po bytě v ponožkách, spodkách a tričku, s cílem najít moje džíny. Nakonec je nacházím u sebe v posteli. Kvůli této pátrací akci není čas se nasnídat, takže vyrážím s prázdným žaludkem.
      Po vskutku famózním sestupu schodů, kdy jsem vzal všechny schody na jedno zakopnutí (jsem velice vděčný za tu velikou rohožku pod schodama; skončil jsem jen s odranými dlaněmi), a po příjemném nadechnutí při teplotě kolem mínus šestnácti stupňů, velmi vážně přemýšlím o tom, že se vrátím domů a přiberu ještě tak dvě vrstvy oblečení. Tento nápad je okamžitě zavržen hodinkama, které ukazují čtvrt na sedm. Beru na vědomí fakt, že autobus přijede za dvě minuty a jelikož se v okolí najde jen málo bláznů, kteří vstávají v šest, jako já, nebude tam asi stát moc dlouho.
      Co se ještě hodí říct je, že momentálně pracuju v rychlém občerstvení. Jediné rychlé občerstvení, které znám a otvírá v sedm, je právě to, ve kterém pracuju. Aspoň že je tam pořád horko...
      V půlce cesty na zastávku zjišťuju, že nemám v kapse peněženku, takže se vracím domů. Ve čtvrtině cesty zase zjišťuju, že jsem si peněženku dal do bundy, místo do gatí, protože jsem je přece nemohl najít. Tentokrát nasazuju sprint, který díky náledí a závějím sněhu nemá daleko od přespolního běhu po vydatných srážkách. Dobíhám k autobusu na poslední chvíli. Přesně jak jsem myslel; v autobusu je pět lidí. Nastupuju, a než zaplatím, stíhám rozsypat obsah mojí peněženky, jehož některé části se vydávají na dlouhou cestu až dozadu do autobusu.
      Posbírám řidiči ze země požadovaných deset korun a už se jede. Normálně bych si sedl, ale já jsem se rozhodl vrátit všechny moje rozkutálené mince tam, kam patří.
    „Paráda!“ říkám si, když přijíždíme na místo určení a já mám skoro veškerý obsah peněženky pohromadě. A tak znovu vyrážím na cestu a hrdinně snáším nepřízeň počasí. K mojí radosti jsem se rozplácl o zem jenom pětkrát a z toho jenom třikrát s rukama v kapsách.
      Ztuhlými prsty jsem odemkl dveře a vcházím na pracoviště. Hned rozpaluji všechno, co rozpálit jde a sundávám z okýnka cedulku „Zavřeno“. Asi po čtvrt hodině je rychlé občerstvení kompletně v provozu a přichází první zákazník.
    „Co to bude?“ ptám se přes otevřené okýnko postavy na ulici, navlečené v bundě a s kapucí přes hlavu.
    „Jedny velké hranolky.“ Podle hlasu je to muž, ale přes ty nánosy oblečení člověk nikdy neví. Muselo to pro něj být hrozné, vidět mě jenom v mikině, kterou jsem si ještě před ním svlékl, protože mi bylo horko. Po necelé minutě mu přináším jeho vytoužené jídlo a on spokojeně odchází. Zrovna v tom okamžiku kolem prošla skupinka dětí. Ti malí... špunti po sobě házeli sněhem. Zrovna ta koule, která minula svůj cíl, musela proletět okýnkem a trefit (zrovna) mě přímo do obličeje. Děti se s hurónským smíchem daly na zběsilý úprk. Já radši zavírám okýnko, ale v tu chvíli přichází další zákazník, který si po dlouhé půlminutě vybírá párek v rohlíku s hořčicí.
    „Jeden párek s hořčicí,“ pronáším stereotypně a zákazník si bere svůj nákup. To už za ním stál hlouček lidí.
      Dnešní den v práci probíhal docela v klidu. Stihl jsem si sám pro sebe připravit párek v rohlíku, ale tak nějak jsem ho nestihl sníst, protože přicházelo neuvěřitelné množství lidí. Nevím proč, ale v jednu chvíli jsem dostal chuť otevřít to okno a zařvat na ně, ať se jich tam neshromažďuje tolik, ale hned na to jsem rozsypal hranolky po zemi, takže mi to nevyšlo.
      Ve tři hodiny mě přichází vystřídat kolegyně a já můžu domů. Zamrzlé chodníky byly posypané pískem, takže když jsem uklouzl na drobné části chodníku, na které písek chyběl, měl jsem k tomu ještě špinavou bundu.
      Autobus je příjemně zahřátý, aby byla zima po opuštění vozidla ještě horší. Opatrně se loudám k panelovému domu, kde bydlím. Po velmi složitém výstupu po zamrzlé příjezdové cestě, která je pěkně do kopečka, si všímám auta, které stojí zrovna na kanále.
    „Aspoň že tak,“ říkám si. Za poslední dva dny mi do toho kanálu třikrát spadly klíče. Spokojeně vytahuju z kapsy svazek klíčů a vybírám ten od vchodu... No jo no, to je prostě smůla. Když procházím kolem auta, uklouznu na náledí. Pak se otáčím a pozoruju, jak se klíče elegantně vezou po náledí přímo pod auto až do kanálu.
      Během pěti minut jsem obzvonil celý barák, abych zjistil, čí je to auto. Majitel vozu přišel za chvilku.
    „To náledí nás jednou zabije všechny,“ konstatoval pobaveně. „Já jsem si s tím autem netroufl sjet příjezdovku, když je tam taková skluzavka, tak jsem zavolal majitelce, ať sem někoho na to pošle.“ Poodjel s autem a já profesionálně otvírám kanál a vytahuji klíče(ona to naštěstí není až taková hloubka; dá se v klidu dosáhnout na dno), jak jsem si to už nacvičoval včera a předevčírem.
      Jen těžko si někdo dokáže představit mé nadšení z toho, že jsem konečně doma. Hned pouštím topení a chystám si oběd. Udělal jsem si instantní nudle, které jsem řádně okořenil. Je příjemné zjistit, že to, co jsem do těch nudlí v tak velkém množství nasypal, nebyla paprika, ale chilli, a to kari není kari, ale perníkové koření.
    „Měl bych si ty skleničky označit,“ napadlo mě, stejně jako mě to napadá skoro pokaždé, když potřebuju vybrat to správné koření. Dneska už s tím stejně nic dělat nebudu.
      Místo nudlí jsem si dal tři pomeranče a až do večera sledoval televizi. Vlastně jsem spíš jenom vybíral ten správný kanál. Když se ani v sedm hodin nemůžu rozhodnout pro ten správný, vypínám televizi a poslouchám to ticho.
    „Do prd*le, tady nic nefunguje!“ ozývá se soused nade mnou. Pak asi půl hodiny do něčeho mlátí kladivem a když konečně přestane, pustí si moje nedoslýchavá sousedka z vedlejšího bytu televizi tak nahlas, že slyším i náhodné zvuky z právě běžícího pořadu. Mlátím na stěnu, abych tak televizi utišil, ale bez úspěchu. S pocitem porážky se jdu osprchovat, ulehám do postele a s napětím očekávám příchod spánku, po kterém mě čeká další velmi zajímavý den.