Déšť..

Stála u okna.Pozorujíc stékající kapky,které se linuly po okenním rámu dolů-vzpomínala.Ty kapky,ten déšť…Připomínali jí slzy.Slzy,které ronila a nemohla se jich zbavit.Projel jí záchvěv,byla na pokraji zhroucení.Znovu se zamyslela a viděla toho krásného žlutého motýla…Další prudký záchvěv zmítal jejím tělem.Viděla sáček,jenž poletoval ve větru…Vyhrkly jí slzy.Ucítila-jako by tam byla-,lízátko,jenž lízala dokonalá ústa.Ta ústa,které tak milovala…Chytla se parapetu u okna a těžce oddychovala,jak ji slzy dusily.Nemohla se zbavit vzpomínek,které ji tak mučily.Pořád dokola se vracely..Teď zabloudila k jeho očím.Jeho dokonalé měděné oči s mléčným nádechem…Už ani parapet nepomohl.Zhroutila se na zem.Propukla v hysterický pláč.Mohla za to ona.To ona jej zabila.Byla to její vinna.Viděla jeho oči,které se na ni upírali-tentokrát ne tak krásně,až ji z toho dech přestával plnit plíce-tentokrát to byl pohled nešťastný,zklamaný a zmučený bolestí.Viděla jeho dokonalá ústa,z nichž vytékal pramínek krve,ovšem lízátko padalo směrem k zemi…Třískala pěstmi do země.A celá se ponořila do pátku 13.


Pátek 13.dubna

,,Litujeme,ale rozhodně vás vzít nemůžeme.Vaše výsledky nebyly dokonalé.“řekl podsaditý muž s černými kulatými brýlemi.,,Co prosím?“zeptala se.,,Je to tak,slečno Davisová.Vaše výsledky nejsou dokonalé a úspěšné pro naši práci.Litujeme.“ ,,Jak nejsou dokonalé?Zbláznil jste se?“začínala nabírat na síle ve svém hlase.,,Pani Davisoví,prosím vás.Uklidněte se a-“nenechala ho domluvit a začala ječet:,,Kdo se tu má uklidnit?Vy ste fakt padlej na hlavu!Trmácím se sem dvě hodiny,abych zjistila,že mé výsledky nejsou DOKONALÉ?“ ,,Je mi to vážně moc lí-“ ,,Víte co,strčte si ty omluvy někam,chci práci a ne vaše lítosti.Mějte se..Naschle!“cela rudá práskla dveřmi,vrazila do sekretářky která nesla kafe a ještě jí stihla nadat:,,Co děláš,nemůžeš dávat pozor?Co je toto za chování fakt už!“dupala po schodech,letěla až na zastávku,tam si sedla a rozbrečela se.Tohle už je třetí práce a nikde neuspěla.Podívala se na řády a zjistila nepříjemnou zprávu-autobus jí ujel před pěti minutami a další pojede až za dvě hodiny.,,Do háje už!“měla všeho plné zuby.Vytáhla mobil z kabelky,že zavolá svému příteli.Chvíli vyčkávala,ale mobil nikdo nebral.Byla nervní.A aby toho nebylo málo,po chvíli se jí mobil vypnul-měla slabou baterii.Sedla si a čekala na autobus s hlavou v dlaních…
Když dorazila po dvou hodinách domů,chtěla si aspoň něco dobrého uvařit.Večeři samozřejmě spálila a tak to mrskla do koše a vzala si rohlík se šunkou.Zapnula si televizi,jenže se tam nedalo nic poslouchat,protože bydleli u kolejnice které měla za barákem pouhých 20 metrů.V tu dobu dorazil domů její přítel.,,Lásko,jsi doma?“zavolal z předsíně.,,Jo sem!“zabručela.Přítel vešel za ní a chtěl jí obejmout…kdyby tušila,že to je jejich poslední obejmutí,nikdy by ho neodmítla.,,Nech mě bejt,nemám na tohle náladu!“vysmekla se mu.,,Děje se něco?“zeptal se pomale.,,Jestli se něco děje?“řekla sarkasticky.,,Né,vůbec nic jenom jsem se dvě hodiny trmácela do Melisy abych zjistila,že mě ZASE nepřijali.Už třetí práce!Pak sem je tam všechny sprdla,šla na zastávku a ujel mi autobus.Musela jsem tam čekat dvě hodiny.Ano,samozřejmě jsem ti volala,jenže ty nejsi schopnej si zapnout mobil!Takže jsem ty dvě hodiny opravdu čekala!!Teď jsem přišla domů,že si udělám aspoň dobrou večeři.Samozřejmě jsem jí spálila!A když si chcu pustit tu zatracenou televizi,musí mě u toho rušit ta kolejnice,kde neustále jezdí vlaky!!“řvala na svého nechápajícího přítele.,,Zlato,uklidni se,přece-“nenechala ho domluvit.,,Ne,ty nevíš co to pro mě je!Já chci práci,chci peníze,které TY nejsi schopný vydělat,abychom se mohli přestěhovat z tohohle zatraceného místa vedle kolejnic do nového pěkného bytu!“ ,,Dobře,pomůžu ti hledat práci,ale neřvi tu na mě!Vážně si zlost na mě nevybíjej,víš že to nesnáším!“ ,,Kde si vůbec byl?“ ,,No přece v práci v které nevydělám žádné peníze.“řekl sarkasticky.,,Jo?A proč si mi nezvedal mobil?“ ,,Byl vypnutý.“ ,,Vážně?“ opáčila.,,Počkej..co to má znamenat?Ty mě tu z něčeho obviňuješ?Hele,na tohle nervy nemám.Jdu pryč!“ ,,Jsi neschopnej se ani postarat o domácnost!Že by jsi tu třeba něco udělal,nebo donesl nákup?Ne!Jsi línej!A co třeba svatba?Ani tě nenapadlo mě požádat o ruku,prostě,ty snad už na mě úplně kašleš,jsem ti jedno nebo co?!“teď to říkala se slzami ale pořád ještě hystericky.,,Přestaň do háje!“rozčílil se,vzal si bundu a lízátko které leželo na stole a šel k zadním dveřím.,,Takže mě nemiluješ.“vykřikla.Obrátil jenom oči sloup a vyšel zadními dveřmi na zahradu směrem ke kolejnici.,,No počkej,kam jdeš!“zařvala na něj,popadla bundu a pospíchala za ním.
Na zahradě uviděla poletovat žlutého motýlka.Trošinku se pousmála a její hysterie pomalu zmizela.Začala se uklidňovat.,,Lásko,řekni mi,tak máš mě rád?“dožadovala se odpovědi,a pomalu šla za ním,on mířil ke kolejnici.,,Radši zvedni ten sáček co tu poletuje,zase nám tu někdo dělá nepořádek.“odpověděl.Beze slova se zohnula,sáček vzala a strčila jej do kapsy aby neulétl.Jejich zahrada byla v trojúhelníku a proto nešlo vidět,kdy vlak z rohu vyjede.On mířil přes koleje na druhou stranu.,,Zastav!“zařvala.On se uprostřed kolejnice zastavil,otočil se,zvedl ruky nad hlavu a řekl:,,Ano pane?“ pousmála se.,,Chci odpověď!“ ,,Lásko..Strašně mě rozčiluješ!Dokážeš mě tímhle tak vytočit!Ale ty VÍŠ,víš jak strašně moc tě miluju!Co vše pro mě znamenáš a…chci si tě vzít.Proto se ptám,vezmeš si mě?!“…….nestihla odpovědět……………Uslyšela vlak..
Pak se vše semlelo hrozně rychle.Její jediná láska,kterou milovala nade vše,pořád stála uprostřed kolejí a nedokázala šokem rychle uhnout.Jediné co stihl bylo si lehnout na zem,ale to se už po něm přejel obrovský vlak.,,Néé!“zařvala,padla na kolena a jenom nevěřícně hleděla.Tohle musí být jenom sen.Jenom zlý sen!
Lidé v tom vlaku seděli klidně..Někteří poslouchali mp3 přehrávač,jiní hráli karty,zpívali písničky,hráli na kytaru nebo spali.Nikdo z nich netušil,že právě přejeli muže.Muže,kterého jedna žena milovala nade vše.Žena,která mu nestihla ani odpovědět na otázku,jestli si jej vezme.Nestihla mu říct ano,nestihla mu říct jak strašně moc ho miluje,že se mu omlouvá jak je hysterická,nestihla mu toho TOLIK říct…
Ležela v trávě,oči upřené na nehybné tělo.Nohy měla najednou celé dřevěné.Rozběhla se k tělu které leželo v krvi.Uviděla jeho oči.Jeho dokonalé měděné oči s lehkým mléčným nádechem,jak se na ni upírali-bolestně,nešťastně a zklamaně.Přejela prsty jeho ještě vlhké měkké rty,z nichž teď vytékal pramínek krve,místo lízátka,které spadlo na zem a válelo se v prachu mezi kolejemi.,,Lásko..“nedokázala mluvit.Její pocit byl nepopsatelný.Právě hleděla na muže,na muže jejího života,který zemřel-její vinnou.S ním zemřelo i kus jí samotné.Objala ho a ležela s ním na kolejích….


Přestala třískat pěstmi do země.Vzhlédla,podívala se z okna ven na kolejnici..napadlo jí v depresi to nejhorší,co může člověka napadnout.Sebrala svoji bundu a šla na zahradu.Byla zima a tak si strčila ruce do kapes.Ucítila sáček.Sáček,který byl tak bolestný,protože ho zvedla,když jí to řekl její milý.Uviděla toho motýla,jak se vznáší nad květinami.Slzy jí stékali po obličeji a chtěla jenom jedno……
Natáhla se na kolejnici a vyčkávala.V ruce držela jeho fotku.Dívala se mu do měděných očí a plakala.V druhé ruce žmoulala sáček a pořád dokola opakovala:,,Promiň..Omlouvám se ti..Prosím tě..Promiň..Omlouvám se ti…“pak uslyšela zvuk skřípajících kol.Otočila hlavu a uviděla světla………
……Pak už byla jenom tma…a ticho.