Tajné přání

Tohle jsem asi neměla dělat, ale už je pozdě cokoliv měnit. Jediné co jsem si přála bylo to, abych se změnila já a to navždy. Chtěla jsem být nesmrtelná. Bála jsem se smrti tak moc, že jsem jí šla vstříc sama. Chtěla jsem s ní uzavřít dohodu a né na ni jen tak čekat až si na mě vzpomene. Myšlenky mi krouží hlavou sem a tam a já se s posledních sil škrabu na kopec, na kterém stojí stará zřícenina. Mám to tu ráda, ve dne jsem tu jako doma, ale teď ? Uprostřed noci ztrácím všechnu svou sebejistotu a odhodlání. Jenže... už nemůžu zpět, teď už ne. Vítr mi vhání vlasy do obličeje a pohrává si s mými šaty. Jsem pro něho lehká jako pírko, kdyby chtěl může mě nadnášet kam se mu zachce. Ale já chci nahoru, chci pokořit všechny ty kořeny o které zakopávám, všechny ty ostré kameny, co se mi zarývají do mých nohou, všechny ty větvičky, co mě šlehají do obličeje a rukou. Chci ho totiž vidět, chci aby si mě vzal, tak jak to udělal už nesčetněkrát ve svém „životě“ a daroval mi něco, co nikdo jiný nemůže. Zbývá mi už poslední část, naštěstí je tu vyšlapaná pěšinka, která mi pomůže držet směr a nedovolí mi sejít z cesty. Přála bych Vám vidět to, co vidím já Kdysi, opravdu dávno to musel být nádherný hrad, majestátně se tyčil na vrcholku kopce a na ostatní zhlížel ze svého trůnu a jasně jim dával najevo, kdo je tu pánem. Věřím, že ho nikdy nezdolali, odolával století všem bouřkám a všem lidským touhám. A teď tu jsem já, zničená z toho souboje s přírodou, v otrhaných šatech stojící uprostřed rozbořených zdí, čekající na své znovuzrození.
Ach já nevím jestli existuje, nikdo ho v životě neviděl. Ale co ty filmy a knihy? Jednou, opravdu dávno ho někdo zrodil a já věřím, že to vše není jen lidská fantazie, já věřím, že opravdu existuje. Kdo? Neznám jeho jméno,ale my lidé mu říkáme všelijak. Upír.

Shlížím dolů na vesnici, na bílý kostel a na dlouhé vinice obsypané sladkými hrozny. Dole se třpytí Novomlýnská nádrž a vše je tak klidné a tiché. Jsem nervózní, nevím co mám dělat. Přeji si aby to byla pravda,aby se to co si přeji opravdu vyplnilo. Bojím se zklamání, asi jako každý člověk. Když najednou... zdá se mi to, nebo si to jen vysnívám? To ticho. Je to jako..nemůžu to popsat, jako by se celý svět zastavil a já slyšela jen bušení svého srdce. Otočím se na nádvoří ale nic nevidím, jako by i měsíc zašel a všechny hvězdy, které mi svítili na cestu se schovaly na druhou stranu Země. Ostřím na známé obrysy,ale jde to ztěžka. To není možné, to nemůže být pravda. Chci si to vše zapamatovat, každý detail, ale nemůžu se na nic soustředit, jsem jak pominutá. Utíkám se schovat za boční zeď, kde je rozcestník. Utíkám? Spíš po paměti pomalu našlapuji, ale nejde to. Hra kočky s myší? Cítím ho. Moje tělo ho vnímá, moje uši slyší i to, co snad nikdy neslyšeli, moje kůže je citlivá a na dotek žhavá jak rozpálená kamna a srdce? To mi snad chce vyskočit z hrudi jak rychle buší. Ale já nemůžu utíkat. Nejde to. Stojím a čekám. Je to jako můj první polibek, první milování, první jízda v autě.

„Dýchej“. Co to bylo? Slyšela jsem snad někoho promluvit? Nebo to bylo jen v mé hlavě? Něco si zase vysnívám, jako obvykle.
„ Ale já nejsem tvůj sen“ .Panebože!! Někdo mi promlouvá do mých myšlenek.

Musím se otočit, ať je to co uvidím cokoliv, musím to udělat. A tak se pomalu otočím, v té tmě je však nemožné něco rozeznat, je těžké vidět vlastní obrysy natož někoho dalšího. Ale já to nevzdám.

„Chceš mě vidět?Slyším jak divoce se ti bouří krev v žilách a touží po tom odhalit moje tajemství“ ten šepot, který se mi vkrádal do uší, pomalu ale jistě mě odnášel na vlnách melodie jeho hlasu.

„Tak se neboj, přece jsi neušla takovou cestu aby si se na jejím konci topila ve své nerozhodnosti, vlastnosti pro člověka tak typické“ Ale já se nebojím! Odporuji mu, chci tě vidět, ale v té tmě nemám šanci.

„Dobrá, poručím měsíci aby mi pomohl poodhalit mou tvář ale jak se tak stane, budeš navždy ztracená mezi dvěma světy „ zaznělo mi do pravého ucha a mou tvář ovanul jemný větřík. Prudce jsem se otočila,ale nikoho jsem neviděla.

A měsíc opravdu poslechl, vyloupl se ze svého úkrytu za mraky a dal o sobě vědět. Jeho bílý svit ozářil celé nádvoří, kde jsem nebyla sama. Stál tam. Naproti mě. Provrtával mě pohledem, ze kterého jsem nic nepoznala. Nechci aby to bolelo.

„Nebude to bolet, neboj se. Bude to krásné“. Opravdu? Pak ti budu věřit. Slyším hudbu, vzdáleně ale přesto slyším.Je toto možné? Asi ano, nebo už začínám blouznit. Zavřu oči a vidím ho. Je dokonalý, jak noc. Černé vlasy mu spadají do čela a jeho líně přivřené oči mě zkoumavě pozorují.

„Zůstaň stát, tam kde jsi. Příjdu si pro tebe sám“ Ach je toto možné? Čekám. Nedokážu ho neposlechnout. Je tady u mě, cítím to. Třepotám víčky jak motýl křídly a snažím se nesložit se.

„Proč ten strach maličká? Myslel jsem, že mě chceš vidět, že chceš cítit všechnu moji sílu a chceš abych tě vzal tam, kde slunce nevychází. Spletl jsem se snad“? Ach to ne!!Nespletl, šeptám téměř neslyšně, chci aby si tohle vše udělal tady a teď.

„Dobrá tedy, cítím tvou vůni, slyším tvé srdce jak divoce uhání, a teď? Teď ochutnám tvou slanou slzu, která se ti zrcadlí v koutku oka. A teď? Teď se staň má, podvol se mé vůli a okus to, co si ani v těch nejdivočejších snech neumíš představit“. Ano.Ano.Ano. Chci to udělat, tak prosím nepřestávej!
A on nepřestal, začal hrát se mnou hru, která neměla nikdy zkončit. Jeho ruce mi zajely do vlasů a přinutily mě zvrátit tak, že se mi všechna krev nahrnula do hlavy a já jsem přestala reálně uvažovat. Mé tělo bylo paralizované. Cítila jsem se tak lehoučká, jak pírko. A v tom jsme se začali zvedat, nejdřív mě to nedošlo,ale když jsem necítila pevnou zem pod svými prsty uvědomila jsem si, že se vznášíme. Křečovitě jsem se ho chytla, ale jemu to nevadilo. A tehdy v té chvíli mě ochutnal, jeho rty se přisály na mou slanou kůži a ostré zuby se zabořily do mého masa, do mě samotné. Nedovolil mi ani jedno vydechnutí, jedno jediné zavzlyknutí, jediný sten z mých útrob. Nedovolil mi nic. Jediné co si uvědomuji je pach krve, mé krve, který se nad námi vznášel a to ticho. Moje tělo s ním bojovalo, chtělo se bránit ale byl to boj Davida a Goliáše. Moje síla mě opouštěla s každou další vteřinou, už jsem to nebyla já. Nebyla jsem v tu chvíli nic. A pak když už jsem myslela, že víc toho nesnesu, se na mě podíval a já poprvé viděla barvu jeho očí. Byla to hnědá barva, stejná jako moje. A pak..pak jsem viděla sama sebe, zakrvácené rameno, bledý obličej, spocené vlasy na spáncích a moje oči... moje oči!!! Dvě hluboké propasti bez konkrétní barvy. Nechápala jsem to, viděla jsem sama sebe jeho očima, které ale měly mou barvu. Vše se v tu chvíli zatočilo a já jsem neměla sílu tomu odolat.

„Chtěla jsi to, nesliboval jsem Ti, že to bude jednoduché. Ale už je po všem. Až zítra otevřeš oči, budeš vše vidět jinak, budeš slyšet každé nadechnutí na kilometry daleko od tebe. Budeš jen pověra, mýtus a nikdo nebude věřit, že existuješ. A jediné co Ti zbyde? Bude touha. Nezvladatelná touha po něčem co můžeš kdykoliv mít. Budeme spolu hodovat“.