Ze sbírky: "Moudra hlupáka"
28.05.2009 2 1813(5) 0 |
Kolikátý že to život žijeme?
Mnohokrát jsem přemýšlel, jak to vlastně funguje v tom koloběhu života. Pro mě, jako technicky myslícího člověka, je život něčím nepochopitelným. Jak vznikl? Jak funguje? Na to není můj mozek dosti chytrý. Ale vedle toho, že jsem technik, jsem také logik. A možná až příliš myslící. Vím, že každá kultura, každé náboženství a snad i každý jedinec věří v něco jiného. A je prakticky nemožné zjistit pravdu a také nemyslitelné tvrdit, že já tu pravdu mám. Mohu pouze spekulovat. Pokusím se vás teď zasvětit do mého toku myšlenek a způsobu chápání.
Tedy. Život jako takový, potřebuje ke své funkci nějaká těla. Je jedno, zda lidská, či zvířecí. Prostě těla, dá se říct, schránky. Nestudoval jsem anatomii těla a přiznám se, že nemám nejmenší tušení, jak je možné, že pracuje správně. Ale jsem schopen chápat, že správně pracuje. Ovšem to je pouze schránka. Stejně jako nejsem lékař, nejsem ani automechanik a ač se považuji za technika, vnitřek automobilu je pro mě španělskou vesnicí. Ale chápu, že funguje. Jenže to je jen stroj. V podstatě k ničemu, dokud ho něco uvnitř nepopožene dopředu a nezačne ho řídit. A to dělá člověk. A podle mého úsudku se lidské tělo zase tak moc neliší od vozu. Také potřebuje něco, co ho bude řídit. Já se domnívám, že tomu něco mohu klidně říkat duše. Ano, věřím v duši. A i podruhé správně, věřím v reinkarnaci.
No jo. Jenomže taková reinkarnace. To se snadno poví. Člověk zemře a jeho duše přejde do jiného těla. Ale jak to funguje? Protože pokud tomu tak je, muselo tomu tak být celé věky a není tajemstvím, že populace na Zemi se značně zvýšila. Kde se berou ty nové duše? Možná existuje nějaký tajný, zapeklitý, přírodní, matematický vzorec, který vyrovnává počet duší s počtem schránek. Třeba právě proto vymírá ročně několik druhů živočichů. Vím, divoká spekulace, ale kdo může s určitostí říct, že tomu tak není. Tedy alespoň na chvíli zkuste akceptovat možnost, že reinkarnace opravdu existuje. A jdeme dále.
Toto vysvětlení uspokojuje však jen mou technickou část. Ta druhá část, logika, ta má stále otázky. Pokud tomu tak vážně je, musí existovat způsob jak to ověřit. Má šance na objevení toho záhadného vzorce je nulová, stejně tak jako dokázat hmatatelně existenci duše. A v tom je ten největší fór. Když nemůžete najít jakýkoliv zdroj, hledáte jeho důsledky. Když jste ztraceni ve tmě, jdete i za tím nejmenším světlem v dáli, aniž byste věděli, co vlastně to světlo vydává. A já jsem zatím zaznamenal tři taková malá „světla“. To největší a asi nejvíce zarážejícím jsou případy, kdy se někde na druhé polokouli narodí malé dítě a v pěti letech začne mluvit plynule cizím jazykem a popisovat život někoho, kdo již zemřel. Dokonce se už objevily případy, kdy dotyčná osoba zemřela v den, kdy se takové záhadně dítě zrodilo. Člověk by řekl, tak to je jasné. Jak jinak to chcete vysvětlit? Nevím. Přiznám se, nevím. A ani nevím, zda je to díky reinkarnaci, ale vyloučit to nelze. Ale ty další dvě „světélka“, ta budou jistě bližší každému, kdo toto právě pročítá. Prvním je, deja vu.
Myslím, že každý zná tento pocit. Víte, že jste to již zažili, viděli, cítili, nebo věděli dříve, než se to stalo a přitom jste si naprosto jisti, že jste to nikdy nezažili, neviděli, necítili a ani vědět nemohli. Já mám tento pocit skoro neustále. Nejvíce to začalo v době, kdy jsem potkal, teď již svého hodně dobrého, kamaráda. Nechápu jak je to možné. Opravdu ne. Ale vím, že to tak je a vím, co cítím. Znal jsem ho tři hodiny a měl jsem pocit, jako bych ho znal celý život. Věděl jsem, jak vypadá jeho byt dříve, než jsem do něj vstoupil. A mnoho dalších bych tu mohl jmenovat. Ale bylo by to zbytečné. Nejde o to, že tento pocit existuje. To víme všichni. Já se ptám, jak je možné, že existuje? Kde se bere? A podle mého je to proto, že duše v mém těle se již v nějakém z dřívějších životů setkala s duší toho kamaráda. Je to skutečně jediné logické vysvětlení, které mám. Šílená teorie, ale snad ještě šílenější je fakt, že zapadá do mé skládanky. A tím třetím „světlem“ v řadě jsou sny.
Ano, vím, že sny jsou vědecky vysvětleny. A ano, naprostá většina snů toto vysvětlení podporují a potvrzují. A do třetice ano, většina snů jsou jen nesmyslné výtvory bujné fantazie. Ale stejně si myslím, že opět každý bude znát, co právě řeknu. Znáte ty sny, které jsou jiné? Divné? Zvláštní? Nikoli svým dějem, ten si naopak mnohdy nepamatujeme, nebo jen matně tušíme. Ale pocitem, který v nás sen zanechal. Možná se to zdá jen mě, ale pocit, který mívám z těchto snů, je téměř ten samý, jako deja vu. Jenomže to tu vyvstává další otázka. Jak je to možné? A mé vysvětlení je opět poměrně jednoduché. Tyto sny jsou pozůstalé fragmenty paměti a zážitků naší duše. Nevím, proč se u někoho projevují více a u někoho méně, u někoho možná vůbec. Já mohu jen soudit dle toho, co sám znám a co sám pociťuji.
Vím, že jsou to vše jen teorie. Ale to je v podstatě vše. Kdo mi ovšem může říct, že to nemůže být pravda? Lépe řečeno, kdo mi to může dokázat? Nejvíce mě právě děsí, že dokázat mi to nemůže nikdo. A strach mám z toho, že to může být pravda.
Mnohokrát jsem přemýšlel, jak to vlastně funguje v tom koloběhu života. Pro mě, jako technicky myslícího člověka, je život něčím nepochopitelným. Jak vznikl? Jak funguje? Na to není můj mozek dosti chytrý. Ale vedle toho, že jsem technik, jsem také logik. A možná až příliš myslící. Vím, že každá kultura, každé náboženství a snad i každý jedinec věří v něco jiného. A je prakticky nemožné zjistit pravdu a také nemyslitelné tvrdit, že já tu pravdu mám. Mohu pouze spekulovat. Pokusím se vás teď zasvětit do mého toku myšlenek a způsobu chápání.
Tedy. Život jako takový, potřebuje ke své funkci nějaká těla. Je jedno, zda lidská, či zvířecí. Prostě těla, dá se říct, schránky. Nestudoval jsem anatomii těla a přiznám se, že nemám nejmenší tušení, jak je možné, že pracuje správně. Ale jsem schopen chápat, že správně pracuje. Ovšem to je pouze schránka. Stejně jako nejsem lékař, nejsem ani automechanik a ač se považuji za technika, vnitřek automobilu je pro mě španělskou vesnicí. Ale chápu, že funguje. Jenže to je jen stroj. V podstatě k ničemu, dokud ho něco uvnitř nepopožene dopředu a nezačne ho řídit. A to dělá člověk. A podle mého úsudku se lidské tělo zase tak moc neliší od vozu. Také potřebuje něco, co ho bude řídit. Já se domnívám, že tomu něco mohu klidně říkat duše. Ano, věřím v duši. A i podruhé správně, věřím v reinkarnaci.
No jo. Jenomže taková reinkarnace. To se snadno poví. Člověk zemře a jeho duše přejde do jiného těla. Ale jak to funguje? Protože pokud tomu tak je, muselo tomu tak být celé věky a není tajemstvím, že populace na Zemi se značně zvýšila. Kde se berou ty nové duše? Možná existuje nějaký tajný, zapeklitý, přírodní, matematický vzorec, který vyrovnává počet duší s počtem schránek. Třeba právě proto vymírá ročně několik druhů živočichů. Vím, divoká spekulace, ale kdo může s určitostí říct, že tomu tak není. Tedy alespoň na chvíli zkuste akceptovat možnost, že reinkarnace opravdu existuje. A jdeme dále.
Toto vysvětlení uspokojuje však jen mou technickou část. Ta druhá část, logika, ta má stále otázky. Pokud tomu tak vážně je, musí existovat způsob jak to ověřit. Má šance na objevení toho záhadného vzorce je nulová, stejně tak jako dokázat hmatatelně existenci duše. A v tom je ten největší fór. Když nemůžete najít jakýkoliv zdroj, hledáte jeho důsledky. Když jste ztraceni ve tmě, jdete i za tím nejmenším světlem v dáli, aniž byste věděli, co vlastně to světlo vydává. A já jsem zatím zaznamenal tři taková malá „světla“. To největší a asi nejvíce zarážejícím jsou případy, kdy se někde na druhé polokouli narodí malé dítě a v pěti letech začne mluvit plynule cizím jazykem a popisovat život někoho, kdo již zemřel. Dokonce se už objevily případy, kdy dotyčná osoba zemřela v den, kdy se takové záhadně dítě zrodilo. Člověk by řekl, tak to je jasné. Jak jinak to chcete vysvětlit? Nevím. Přiznám se, nevím. A ani nevím, zda je to díky reinkarnaci, ale vyloučit to nelze. Ale ty další dvě „světélka“, ta budou jistě bližší každému, kdo toto právě pročítá. Prvním je, deja vu.
Myslím, že každý zná tento pocit. Víte, že jste to již zažili, viděli, cítili, nebo věděli dříve, než se to stalo a přitom jste si naprosto jisti, že jste to nikdy nezažili, neviděli, necítili a ani vědět nemohli. Já mám tento pocit skoro neustále. Nejvíce to začalo v době, kdy jsem potkal, teď již svého hodně dobrého, kamaráda. Nechápu jak je to možné. Opravdu ne. Ale vím, že to tak je a vím, co cítím. Znal jsem ho tři hodiny a měl jsem pocit, jako bych ho znal celý život. Věděl jsem, jak vypadá jeho byt dříve, než jsem do něj vstoupil. A mnoho dalších bych tu mohl jmenovat. Ale bylo by to zbytečné. Nejde o to, že tento pocit existuje. To víme všichni. Já se ptám, jak je možné, že existuje? Kde se bere? A podle mého je to proto, že duše v mém těle se již v nějakém z dřívějších životů setkala s duší toho kamaráda. Je to skutečně jediné logické vysvětlení, které mám. Šílená teorie, ale snad ještě šílenější je fakt, že zapadá do mé skládanky. A tím třetím „světlem“ v řadě jsou sny.
Ano, vím, že sny jsou vědecky vysvětleny. A ano, naprostá většina snů toto vysvětlení podporují a potvrzují. A do třetice ano, většina snů jsou jen nesmyslné výtvory bujné fantazie. Ale stejně si myslím, že opět každý bude znát, co právě řeknu. Znáte ty sny, které jsou jiné? Divné? Zvláštní? Nikoli svým dějem, ten si naopak mnohdy nepamatujeme, nebo jen matně tušíme. Ale pocitem, který v nás sen zanechal. Možná se to zdá jen mě, ale pocit, který mívám z těchto snů, je téměř ten samý, jako deja vu. Jenomže to tu vyvstává další otázka. Jak je to možné? A mé vysvětlení je opět poměrně jednoduché. Tyto sny jsou pozůstalé fragmenty paměti a zážitků naší duše. Nevím, proč se u někoho projevují více a u někoho méně, u někoho možná vůbec. Já mohu jen soudit dle toho, co sám znám a co sám pociťuji.
Vím, že jsou to vše jen teorie. Ale to je v podstatě vše. Kdo mi ovšem může říct, že to nemůže být pravda? Lépe řečeno, kdo mi to může dokázat? Nejvíce mě právě děsí, že dokázat mi to nemůže nikdo. A strach mám z toho, že to může být pravda.
Ze sbírky: Moudra hlupáka
31.08.2010 - 14:42
chybu jsem našel jenom jednu.A na tak dlouhý text je to celkem slušný.zajímavá úvaha.Mě osobně nejvíc zaujmulo to vyvažování lidských duší za duše vyhynulých ogranismů.To zní celkem logicky a však se smutným koncem.Taky by mě zajímalo proč stoho máš strach?
28.05.2009 - 22:02
Úvaha na téma, které mi poslední dny nedá spát. Omlouvám se za případné chyby v textu. Za upozornění na ně budu rád. Ale zase betaread mi dělat nemusíte... =D...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kolikátý že to život žijeme? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Žalář
Předchozí dílo autora : Ztráta - (Vymýšleno na předem zadaná slova)
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Dívka v modrém řekla o Severak :Dlouho jsem přemýšlela, co napsat, ale ztrácím se v tom a nemám slov. Strašně silně mi imponuje a já nevím proč. Chci to zjistit!