Prázdný byt a bílé stěny

Seděla jsem na vystydlou kávou v prázdném bytě. Monochromatické vidění bílých stěn porušila snad jen zásuvka, ve které byla zapojená varná konvice a už dávno se z ní nekouřilo. Před sebou sem měla jen prýskaný hrnek a poloprázdný popelník s nedopalky cigaret. Přestože jsem kouř nikdy neměla ráda, byly chvíle, kdy jsem za tuhle nikotinovou drogu byla ráda..
Ruce se mi třásly a já hluboko v sobě potlačovala příčinu tohohle dění. Snaha nemyslet na to, co způsobilo, že sedím v prázdném studeném bytě s třepu se ? Ale kdeže, měla jsem jí pořád plnou hlavu. Co to bylo za kecy, že holky si se stejným pohlavím začínají jen proto, že sou chlapi svině a nerozumí jim. Cožpak si opravdu myslí, že dvě dívky spolu dokážou mít harmonický vztah, plný pohody a naplněný láskou, tou opravdovou láskou ?
Naivky, ale já mám co říkat, byla jsem taky taková. Přesně tohle jsem si myslela, když jsem ji poprvé uviděla. V hlavě mi bliklo, kruci to je ona! A pak mi to ten vnitřní hlas opakoval ještě tolikrát a já jako slepá se tím řídila a opravdu šla za tou „pravou“.. Jenže pánové, co když je to úplně jinak, než myslíte, co když je vztah s holkou stejně komplikovaný jako s chlapem, to vás nenapadlo ? Jak by mohlo, jediné, co potřebujete jsou výmluvy, ale přestože jsem ji vysvětlovala, že ona je nepotřebuje, stejně neposlouchala.
A teď tady sedím jako troska a jediné, co mi zbylo je oprýskaný hrnek. A ani ten není vlastně můj, stejně jako ta varná konvice, tyhle zdi, ta podělaná bílá barva všude kolem – nebo je to šedá ? Celý tenhle byt mi tě připomíná. A nejen tebe, taky to, že mi nezbylo už vůbec nic. Chtěly jsme spolu bydlet, cožpak si to nepamatuješ ?! Jak si jen mohla zapomenout na naše společné sny, na všechno, co jsme spolu chtěly podniknout, až se odtud dostanem.
Ale k čemu tyhle sny, všechno to byla lež, všechno je lež. Hlavně ty a hlavně my. Žádné my a moje neexistuje, je jen ty, vy a jeho. Kdy si mě přestala potřebovat, kdy sis uvědomila, že si už nechceš hrát.. Vlastně si už nejsem ani jistá, jestli´s mě někdy potřebovala. Pamatuji si, jak si řekla k čemu a jízlivě ses rozesmála. Uvědomila sis tehdy, jak mi to ublížilo ?
Pochybuju. Jsi vrah, zabila si jen „nás“, ale taky mě, všechno, co ve mně žilo. Ale kupodivu je mi to už jedno. Teď mi už jen zbejvá dopít to hnusný vychladlý kafe a s logrem na dně ho položit opět na zem. Potom si v klidu vykouřím poslední cigaretu a vyrazím ven.
A možná ještě stihnu vlak..