Nanečisto

Nanečisto


Postav: 1
Dějství: 1

Děj:

Dějství 1.

Mladý muž posedává ve svém pokoji na rozestlané posteli. Závěsy na oknech jsou zatažené a vytváří tak šerou a mdlou atmosféru. Mladík nervózně a ve stále vzrůstajícím tempu poklepává nohou o zem. Náhle si vše uvědomuje, pohrdavě mlaská a skáče na nohy. Párkrát prochází pokojem kolem dokola. Na chvíli se zastavuje nad rozehranou šachovnicí, zadumaně hledí na postavení figur, a pak, s pohrdavým mávnutím ruky, pokládá bílého krále. Opět krouží po pokoji. Zastavuje se u svého psacího stolu a srovnává počítačovou myš přesně do středu podložky. Spodní hranu klávesnice vyrovnává tak, aby lícovala se spodní hranou podložky s myší. Na moment zůstává hledět do neznáma, jakoby se zamýšlel nad tím, co právě udělal. Po několika hluchých vteřinách si oddychuje a přitom kvapně třese hlavou ze strany na stranu, aby vymazal myšlenky, které mu probíhaly myslí. Poodstupuje mírně vzad a kontroluje svůj mobilní telefon. Pokládá ho zpět na desku stolu a zhluboka se nadechuje, chvíli zadržuje dech, a pak zvolna vydechuje. Ještě jednou vše opakuje, a nakonec se vydává směrem k oknu a roztahuje dosud zatažené závěsy. Do místnosti vniká ranní světlo. Mladík si ustýlá postel a znovu se na ni posazuje. Sahá po telefonu položeném na stole a opět ho kontroluje. Jeho noha se znovu začíná nervózně klepat a mladík rychle vstává. Dělá pár kroků tam a zpět. Hledí na telefon. Zhluboka se nadechuje. Drží dech. Pomalu vydechuje. Na mobilním telefonu tiskne několik tlačítek a se stisknutím posledního si přikládá aparát k uchu. Sedá si na pracovní židli. Dává si jednu nohu přes druhou. Prsty druhé ruky, v níž nedrží telefon, poklepává o boční opěradlo židle. Náhle začíná mluvit:

Mladík: Ahoj, Laurinko… Ne počkej, nech mě mluvit. Prosím tě jen o to. Nech mě říct, co mám na srdci, a pár minut mi neskákej do řeči. Uděláš to pro mě?… Děkuju.

(vstává a chodí sem tam)
Víš,
já vím, že jsem mnohé zkazil, ale chci ti být blíž.
Dlouho jsem přemýšlel, dumal nad tvými slovy,
a máš pravdu, ve všem, co jsi řekla.
A proto už nebudu hledat výmluvy.
Postavím se všemu čelem a budu bojovat.
Vím, že jsem neměl, ale musel jsem ti zavolat,
nevydržel bych čekat, až se ozveš sama.
Navíc, vytýkala jsi mi, že se neumím…
postavit k věcem čelem.
A to není pravda, není dost velká jáma,
abych ji nedokázal přeskočit
a jít svým zájmům směle vstříc…

A k tomu jsi mi toho pověděla mnohem víc,
a já jsem si všechno zapamatoval.
Nevypustil jsem to druhým uchem ven.
(hledá po kapsách lístek)
Kam jsem to jen dal,
ne to není na tebe, omlouvám se.

(prohlíží si lístek a opět si sedá na židli, lístek pokládá na stůl před sebe)

Zprvu si myslím, že je zbytečné hádat se,
vůbec celkově je to zbytečné,
a když je to kvůli hloupostem, tak je to blbost.
No ne?
Jistě že, třeba kvůli mému puntičkářství.
Vím o tom a jsem schopen říct si už dost!
Ale i ty musíš uznat… je lepší když jsou věci
na místě kam patří.
Pořádek je lepší než bordelářství!
Ale máš pravdu, přeháním to a uznávám
svou chybu a chci ji napravit.
Sice se mi to zatím moc nedaří,
ale ono se to podaří!

(Škrábe se na čele a na moment přestává mluvit. Vytahuje z kapsy kapesník a otírá si pot)

Ne, neskákej mi do řeči, ještě toho spoustu mám
na jazyku i na mysli.
Jen jsem se zamyslel, abych nemlel nesmysly.
Ale dál. Co jsi potom řekla? Ne, prosím… mlč!
Žádný Karlíku, ne, prostě… mlč.
--- děkuju.
Já si moc dobře pamatuju,
co jsi mi pověděla, a žádný omluvy nechci slyšet.
Řeklas, že jsem pořád jako malý a ty potřebuješ
cítit ze svého partnera sílu a oporu.
To mě zabolelo, ale tedy jak chceš.
Umím problémům čelit, a tak i našim sporům.
Ano, řeším vážné věci s humorem
a používám mnohdy letmý úsměv, občas i smích.
A jen proto mě srovnáváš s netopýrem,
co se letí skrýt do jeskyně!?
Ale humor není hřích
a už vůbec ne projev slabosti.
Jen tak odlehčuji mnohé těžkosti,
co mi drtí srdce.
Leč potřebuješ-li ze mě cítit sílu,
začnu se chovat jinak,
pro tebe to udělám.
Všechno, co si budeš přát.
Budu pevný jako skála a půjde ze mě strach,
lidé okolo se budou divit kolik mám
sebevědomí.
Budou závidět a prosit jestli jim nemůžu dát
aspoň část, jinak je svět zlomí.

(pěstí bouchá do desky stolu, ale hned se zase uklidňuje)

No, dobrá, uznávám,
nechal jsem se unést.
Ale teď vážně. Jsme oba mladí, je nám dvacet,
čerstvě oběma.
A tak jsme se poučili a už bychom se snad vracet
k našim problémům nemuseli.
Měli bychom je vzít a smést je pryč!
Ale na to nestačím sám,
na to je potřeba síly znásobené dvěma.

(opět vstává ze židle, dělá pár kroků a nakonec si lehá na postel. Telefon má stále u ucha. Mírně oddychuje a začíná opět hovořit)

Dřív jsem myslel, že všechno vím,
všechno znám.
Že není nic, co by mě mohlo překvapit.
Ale to jsem spal a já nevěděl, že jen sním.
Nevěděl jsem, že nerozumím všem hrám,
co si s námi život hraje.
A už vůbec jsem neměl tušení, co je to vztah
a soužití v něm.
Ale už se mi povedlo se zbavit
těch mylných představ, co jsem měl.
Teď se snažím dávat rovným dílem do obou vah,
jak sobě, tak tobě.
Už vím, že život s někým si žádá své oběti.
Už vím, že se musím napřed něčeho vzdát,
abych mohl dosáhnout svých cílů.
Našich cílů,
a našich snů, co jsme měli jako děti.
Nikdy před tím jsem tohle neviděl,
nezažil,
necítil.
A až když jsem tě mohl ztratit,
tak jsem si uvědomil,
jak moc tě mám rád,
a že bych bez tebe nerad byl.

(Zavírá oči a zhluboka dýchá. Tahá si triko na prsou a trhanými pohyby vhání vítr na svou hruď)

Počkej, Lauro, ještě chvíli, než tě pustím ke slovu
bál jsem se, abys neřekla, že je pozdě.
A je to tu.
Ale řekni proč, proč bychom to nezkusili znovu,
teď, když už víme, jaké jsme dělali chyby,
jak jsme byli hloupí a jak to bylo všechno
malicherné.
Není důvod, aby myšlenky byly černé.
Po druhé by se všechno změnilo.
Navíc, vždyť mi dva se k sobě tak hodíme.
To nepopřeš.
Nemůžeš.
No uznej přeci sama…

(energicky vstává)

Za prvé jo, já jsem velký, ty jsi malá.
Teda ne malá, ale prostě menší.
Za druhé… já jsem hloupý, ty jsi chytrá,
nejchytřejší.
Za třetí. Já jsem na vejšce, ty též.
Takže víme, co je to tvrdé a těžké studium.
A spousta dalších věcí třeba,
nejoblíbenější seriál obou je M.A.S.H.,
věříme v médium,
a a a máme rádi chleba.
Což moc lidí nemá a to svědčí o našem charakteru
a a a také odoláme leckterému
pokušení, pokud je v rozporu s mravními zákony,
Dál… no tak třeba… já rád ryju záhony
a ty zase zaléváš.
Prostě se skvěle doplňujeme.
Třeba teď, já pořád mluvím a už nemám co
a ty určitě máš,
a pořád mlčíš a někdy je to naopak
takže nikdy není ticho.
A kteří dva lidé tohle můžou říct?
Jen my dva.
Tak co? Zkusíme to?

Z ničeho nic mladému Karlovi zazvonil mobilní telefon u ucha. Leká se a telefon mu vyklouzává z ruky. Jen se štěstím ho zachraňuje před tvrdým pádem na zem. Dívá se na displej a zděšeně se plácne do čela. Chvíli jen kouká na mobil a rozhlíží se rychle a zmateně kolem sebe, jako myš hledající únikovou cestu před dravou kočkou. Nakonec se uklidňuje, zastavuje se. A přijímá hovor.

Mladík: (dosti bojácně) Ano, ahoj, Lauro. Co?

Ne, nic mi není, já jsem naprosto v pořádku,
proč, proč bych měl…
ne, vždyť mluvím normálně…
No… povídej… jo, budu poslouchat…
(opět si kapesníkem stírá pot z čela a mírně přikyvuje hlavou)
Hm
hm…
hm…
no ale…
to ne…
ale takhle…
aha…
takže…
rozumím, hm… ahoj.

Karel zavěsil telefon a hází ho na stůl. Mobil posouvá myš mimo podložku. Karel jen nemístně pohodí rukou a s odevzdaným povzdechem zatahuje závěsy a lehá si na postel.

OPONA