Okamžik

Stmívalo se. Horkost odpoledního slunce se pomalu ztrácela spolu se světlem. Vzduch začala naplňovat svěžest a město se začalo nořit do stínu. Konečně chlad. To teplo bylo vyčerpávající. Už dlouhou dobu nepršelo. Až moc dlouhou dobu. Dívka sedící na mostě si povzdechla. Utřela si zpocené čelo a snažila se zachytit třeba jen letmý závan větru. V tenhle čas ale byly rozpálené i jindy tak chladivé kameny. Pozorovala hemžící se dav. Přeci jenom tu nebylo tolik lidí, jako jindy. I turisty odradilo to příšerné vedro a raději se přesunuli k vodě. Běžní lidé se zase pěkně doma v chládku oddávali studené, osvěžující koupeli. Sprcha...dívka toužebně přivřela víčka. Osvěžující kapky vody dopadající na její rozpálené tělo...
Most se začal pomalu vylidňovat tak, jak se na mostě rozprostírala tma. Dívka se usmála. Přes den měla spoustu práce. Unaveně si protáhla prsty. Snažila se z nich odstranit zbytky černé barvy. Při tom láskyplně uklízela své malířské náčiní. Tohle ji tak naplňovalo...usmála se. Ano. Přesně takhle byla šťastná. Rozpustila si své dlouhé blond vlasy a hlavu si podložila černou mikinou. Nechala se ukolébat vlnkami řeky narážejících na břeh, aby ho aspoň trošku ochladili...
Ráno ji probudil chlad. Otevřela oči. Opravdu bylo chladno. Na svém těle cítila zbytek kapek. Osvěžující déšť...zatažená obloha se jí líbila. Škoda, že nekreslí krajinky...to ji ale nelákalo. Chtěla ve svém umění zachytit...život. Proto studovala lidské tváře. Vlastně do nich dávala kousek sebe. Lidé při pohledu na svou tvář, kterou vykouzlily malířčiny ruce, byli vždy nadšeni. Možná podvědomě cítili...vkládala do jejich odrazů city a šířila je kolem sebe. Pořád se usmívala. Byla tu šťastná. Oblohu rozčísl blesk. Sama bouřka už byla pryč, ale sem tam se obloha ještě nechala ozářit. Vzbudila se právě včas, aby mohla pozorovat nově se probouzející den. Slunce začalo zlehka rozprostírat své paprsky, které dopadaly i na její tvář. Měla ráda tento ranní čas. Sem tam někdo prošel kolem, věnoval ji třeba jen pohled, některé na ní spočinuly déle. Bylo jí to jedno. Byl tu klid, který tu může být pouze teď. Za hodinu už tu bude panovat ruch a ona se znovu pustí do práce.
Zamrkala. Zdálo se jí...vzápětí se okolím rozlehl její zvonivý smích. Černovlasá žena si jí nevšimla. Vážně vypadala jako anděl, kterého si chvilku myslela, že zahlédla. Stála nehybně. Pozorovala lehce zvlněnou hladinu řeky snad mohla dole zahlédnout i křehce bílé labutě. Ona sama je měla ráda...jediný pohyb, který prozrazoval, že se vážně dívá na živou bytost byl kostkatý šál, který prudce vál ve větru. Dívka zaujetím zadržela dech. Tohle musela...posunula své zkřehlé tělo, aby se mohla ženě podívat do tváře, sama nespatřena. Dokonalost. Její porcelánově bílá a jemně vypadající pleť dívku uchvátila. Její tvář byla lemována temně černými vlasy, což ještě umocňovalo její nadpozemský vzhled. Byla ztělesněním všeho, co se dá nazývat krásou. Kolem procházející muži neskrývaly své obdivné pohledy. Dívce se nezdálo, že by to „andělskou“ ženu vyvádělo z míry. Slunce na obloze začal stoupat, takže teď dopadalo přímo na její tvář. Jakmile dívka spatřila na malou chvíli její oči, natáhla se pro svou tužku. Musela si pospíšit. Nechtěla obraz nechávat nedokončený. Věděla, že tenhle jí zůstane. Nikdy si svá „díla“ nenechávala, ale tenhle ji bude provázet jako vzpomínka.
Hned jak se její ruka poprvé dotkla papíru, jakmile udělala první tah, aby se před ní za chvíli objevil ten dokonalý obličej...věděla, že je to jiné. Jakoby...byla zvyklá dělal portréty cizím lidem. Ti ji za to platili. Živilo ji to. Ovšem teď...to vědomí, že obraz nikdy nespatří vzor...ji nějak zvláštně naplňovalo. Žena si ji evidentně nevšimla. Dál pozorovala obzor. Na okamžik ji napadalo, jak moc by chtěla vědět, kdo půvabná žena je. Jaký má důvod stát ráno ve větru na mostě? Je tu náhodou nebo...myslet může později. Teď má důležitější práci. Pod rukama se ji pomalu začal utvářet portrét dokonalé předlohy. Naposledy si s úsměvem prohlédla každičký tah své tužky. Poté přidala podpis a opatrně vložila skicu do desek. Cítila se hrozně zvláštně. Nikdy nekreslila nikoho nevědomě...smí si vůbec ponechat obraz té něžné krásy? Je vůbec hodna cítit něhu při pohledu do její tváře? Na most pomalu začaly proudit davy lidí. Slunce se rozhodlo plně osvětlit nový den. I jí začínal. Nový pracovní den. Zvedla hlavu. Byla pryč. Dívce z ní ale přece něco zůstalo. Usmála se na starou paní, která se rozhodla nechat zvěčnit svou tvář její rukou.