FEJETON - 1.část

¨Stojím uprostřed tmy, nic nevnímám a v klidovém režimu si připíjím s podvědomím další sklenicí archivního vína. Z dálky se blíží zvuk, doléhá mi hlouběji a hlouběji k uším a já ještě v danou chvíli netušíc nechápu souvislosti. V zádech začínám cítit náhlý tlak a v zápětí se mi otevírají oči, jedno po druhém, přesně podle zvyklostí. Stojím na perónu tramvajové zastávky a žena ve středních letech mě, dle jejího nejlepšího svědomí, zachraňuje před výstražným znamením a neúprosných ostří soupravy. Stále mi souvislosti nejsou jasné, ale kruté probuzení jednoho všedního rána mi nedalo dospat a zaklíněná teniska mezi dlažebními kostkami je mi větší překážkou, než by si člověk troufal předem odhadnout. Ještě před momentem bych se za pravdu přilepil k asfaltu, neboť přetékající odpadkový koš pod sloupkem s označením tramvajové stanice, mi opravdu nepřišel jako momentální paranoia nebo projev běžné halucinace.
Letmým otočením hlavy pozoruji přesmyčku dolních končetin přes červeno-bílé zábradlí. Obláček kouře přemáhá mé úsilí a úzkostně prosím své krční obratle ještě o několik stupňů. Malý muž v ekologicky zeleném, s cigaretou mezi prsty levé ruky, s odpadkovým košem v pravé a s ve slunci se sytě nažloutle třpytícím plnovousem, si právě v ranní dopravní špičce odskočil plnit pracovní povinnosti. Následující potáhnutí mu dopřává dostatek kuráže, aby koš vsypal do vhodného otvoru a skokem hodným akrobata ho vrátil na místo. Stále otevřené dveře malé, zaprášené a letité multikáry se za mistrem v oboru zavírají a dle nejpřesnějšího časového harmonogramu mu jako prvnímu řadě světelná křižovatka povoluje připravit se a vyrazit. Laik by nevěřil, co se za jednu etapu stání pod diktátem světel dá stihnout.
Stál jsem nehybně na zastávce a obdivoval plynoucí procesy všech zmatených lidí kolem a jejich honbou za vlastními časovými smyčkami. Byla to kouzelná podívaná. Dorazila další tramvaj. Lidé se začali hrnout jako neuspořádaně putující částice prostorem, v rámcovém chaosu, s důrazem na čas a „být první“ venku. Proč, to už by bylo bláhové se tázat, protože takové otázky jsou nemístné. Však mi lidé se již ze samotného principu chováme neuspořádaně, až by jeden neuvěřil.
Poslední se z tramvaje po usilovném boji snaží prodrat mladý chlapec, těsně za hranicí povinné školní docházky. Za sebou zaujatě vláčí provázek, na jehož konci je uvázaný domácí mazlíček. Jakési domácí zvířátko, dlouhosrsté. Odhadovat by se dal pes, ale člověk by ani kočku na první pohled nevyloučil. Chlapec prokluzuje na poslední chvíli, s doprovodem symfonického orchestru bzučáků ve všech dveří, ovšem provázek vlající prostorem zůstává uvězněn mezi dveřmi. Dvojitá souprava se rozjíždí. V chlapcově tváří se jako oko po probuzení projevuje nečekaný hněv, plynoucí z křivdy, ublížení a budoucí ztráty. Začal bojovat a usilovně mlátí do dostupných míst oplechování, do skel dveří, ale řidič v přední částí v dálce přes 15m v rušném provozu neslyší a tak chlapec v obavě, kdy se jeho mazlíček v tlaku napnutého provazu tiskne na spodní tabulku skel, vodítko pouští a nehybně s vykuleným pohledem nevěřícně stojí několik desítek vteřin.
Zatímco předchozí tramvaj zmizela v nenávratnu, po kolejích se přibližuje další exemplář. Chlapec se v mezičase uklidnil a již se hrne k prvním dveřím, aby totožnou linkou co nejdříve dohonil tu předchozí.
Stojím opodál, pozoruji zajímavé a všední příběhy. Do práce dorazím už teď s neplánovaně plánovaným zpožděním. Světlo vrhá zajímavé stíny. Dnes bude příjemný den, že?