Život

Mé dětství jen letmo naznačím,
vždyť zatím se toho moc neudálo,
Ve věku 24 let světem kráčím,
co by se za čtvrt století vzácného odehrálo.

Do svých pěti let jen málo vím,
v lesích bloudila sem,
Ale nevím proč a s kým,
to nikdy nezjistila sem.

V malé české vesnici v lesích,
nazvané Zákoutí,
V jedné z těch nocí opravdu temných,
jedna rodina rozhodla se mě ujmouti.

Maminka moje adoptivní,
chytrá a laskavá žena.
Jak dítě v člověku vše změní,
a já pro ní vytoužená.

Tatínek dřevorubec s dobráckou tváří,
já mám ho tolik ráda.
Nezapomenu jak se mu oči vždy krásně rozzáří,
jak vždy sem se s ní smála.

Jediné co jsem měla,
byla měděná placička,
Na ní tři slova vyrytá,
Claire Saint-Gray se jmenuje ta maličká.
… maminka tiše špitla

Dostala jsem rodinu a domov,
co víc si může dítě přát.
Spousty milých slov
a poznat že ho někdo opravdu má rád.

Když zestárla sem o pár let
a odrostla dětským střevícům.
Musela jsem do budoucnosti pohledět,
a pomoci svým rodičům.

Mým snem bylo lidem pomáhat,
tedy za bylinářkou začala sem chodit,
„ nejprve bylinky poznávat,
pak můžeš i děti rodit“
… vždy říkala

Ta stará moudrá žena,
tolik mě toho naučila.
Jednou však zrádci byla přistižena
a já… ani sem se s ní nerozloučila.

Rozhodla sem se v jejich šlépějích jít,
bez strachu to mládí nezná.
Věděla sem že musím v bdělosti být,
to v tomhle kraji věc byla běžná.

Živila sem se jako porodní „bába“,
sem tam ošetřila zranění.
U rodinného krbu s rodiči se hřála
a doufala, že se to nikdy nezmění.

Však jak to bývá, život není pohádka
Jednou když domů přišla sem,
U stolu seděla zhroucená matka,
tušíc že něco se změnilo tímto dnem

Tatínek v lese zahynul,
proč nepomohla sem jemu?
Ze žalu v zoufalství z domu vyběhla sem
a zažila sem ještě jednu změnu.

Co se to děje?
Sakra co?
Všechno se mi směje,
proč sáhnout si musím až na samé dno.

V podobě vlčí,
ke kaluži krve se krčím.
Najednou vše kolem mě mlčí,
na zvěř v celém lese vrčím.

Proč změnilo se toho tolik?
Nikdo mě před touhle změnou nevaroval.
Budu muset ztrápenou matku opustit,
proč tatínek zrovna dneska skonal?

Strach měla sem, že budu navždy uzavřená v tomhle těle,
chtěla sem se s maminkou rozloučit.
K oknům domu mířila sem směle,
několik kroků před domem sem se začala opět měnit

Objala maminku,
políbila ji na čelo.
Tuhle chvilinku,
se mi opustit nechtělo.

Čas plynul jako voda v řece,
a já věděla že sem jiná,
Musela sem se s tím smířit přece
a nikoho už sem z toho nevinila.

Jednoho srpnového večera,
když mé značně unavené tělo.
Mířilo k domu zašera,
mě na kameni cosi zaujalo.

Přistoupila sem blíž,
zvědavost ta kolikrát hnusná vlastnost.
Objevila sem na kameni kříž
a pak ještě něco tam stálo.

Přiblížila jsem se s loučí planoucí,
kolem ozářeného kamene se valil temný stín.
Smůla z hořící louče kanoucí
a trošku štiplavý dým.

V té vzácné atmosféře
a úplném tichu,
Sem cítila že se něco děje,
ten pocit byl hluboko v mém nitru.

Zašlé rýhy v kameni
a malý známý znak.
Ano byl to kámen pamětní,
však proč se zde náhle objevil a jak?

Dvě jména k přečtení,
Gray a Saint to byla.
Proč zrovna tady a dohromady dávají mé příjmení,
to opravdu jsem netušila.

Rychle jsem vstala a pospíchala domu,
trošinku se strachem.
Oznámit mamince tu novinu,
se zatajeným dechem.

Maminka opět seděla u stolu,
však ne již smutná a zhroucená.
Pak povídali jsme si spolu
a já věděla, že je na mě hrdá.

Zažloutlý pergamen,
na něm slova beroucí dech.
Z očí vytryskl mi slz pramen,
to co se odehrálo v těch domovních zdech.

Hltám řádek za řádkem,
ještě stále nechápu co tohle vše znamená.
Náhle jak zázrakem,
pochopím čím se jiná.

Je desátý měsíc roku „změn“,
jsem před branami Pentagramu.
Tyčí se zde Runový kámen
a já najednou cítím trému.

Jediný dotyk rozhodne,
jediný dotyk určí mé další cíle.
Mám strach jak tohle dopadne
a kámen vypadá tak mile.

Položím svou dlaň na určené místo,
Ohnivá Zřídla.
Uslyším tak blízko
a najednou jak kdybych měla křídla.

Strach zmizel,
jak mávnutím kouzelného proutku.
Jak jen runový kámen věděl,
kam vrhnout tuhle loutku?

Ve zdech Pentagramu,
našla jsem štěstí.
Svou pravou rodinu,
už nikdy mě neopustí.

Má rodina, má opravdická rodina,
jsem naplněná radostným pocitem.
Nebýt mé adoptivní maminky asi už bych nežila,
ale teď již vím kdo jsem.

Začal mi nový život bez strachu ze sebe sama,
již znám svůj historický původ.
Již vím, že má rodina je známá
a jsem na ni hrdá vždyť mám proto důvod.