Nikdy neříkej nikdy

Že jsou určité věci, které nikdy neuděláme. Nikdy nepodvedeme, nikdy neukradneme, nikdy nebudeme lhát. Je vůbec možné v dnešní době takhle žít a nic z toho neudělat? Malým dětem jejich malé lži po nějakou dobu promíjíme, ale nezůstává nám potom tendence omlouvat i sebe? Jak často si říkáme, že jsou věci, které se nám stát nemůžou. Vdáváme se z lásky a celému světu tvrdíme, že nám se nic nestane. Náš vztah je přece tak bezchybný a úžasný, tohle může být i několik let. Jenže najednou, když se vkrádá stereotyp a nespokojenost, přichází touha po změně. Náhle zjišťujeme, že to až tak neotřesitelné není. Pak stačí potkat někoho, kdo nás poslouchá, kdo s námi mluví a kdo nás začne milovat. Nebo my jeho? Protože najednou má o nás zájem? Najednou nejsme jen manželkami a matkami, ale i žádoucími milenkami. Je tohle příčina a důvod nevěr? Nejsem psycholog, ale myslím, že z mnoha procent ano. Pokud takový vztah přetrvává a není záležitostí jen jedné, nebo několika nocí, je to stále nevěra? Nebo jsme se potkali s tím, který je ten pravý, ale prostě nikde nemáme záruku, že takového člověka potkáme v době, kdy jsme oba volní. V době kdybychom oba mohli ten vzniklý vztah legalizovat a ukončit tak, jak bychom si třeba oba přáli. Co potom? Žít dva životy a krást si chvíle štěstí a doufat, že jednou? Nebo ten vztah ukončit? V podstatě více možností nemáme. A tak nás stále budou probouzet noční můry, které budou nutit rozhodnout se. A my vlastně nikdy nepochopíme a nepoznáme, zda jsme se rozhodli správně. Proč? Protože nikdy nepoznáme, jak by to dopadlo, kdybychom zvolili druhou variantu. To je jediné stoprocentní nikdy, život nejde vrátit a začít znovu a jinak ze stejného bodu.