...
13.04.2009 7 1474(24) 0 |
jeli sme už tak 50 kiláků po tý samý dálnici. nikdo nás nezdržoval, jen občas nás ňáký auto předjelo. rádio šumělo. koukal sem se z vokýnka a sledoval ty osvícený mraky. a taky zastíněný louky. byl letní den a vzduch voněl. zapálil sem si ubalenou cigaretu a pobrukoval si riders on the storm. má pršet. cítil sem to.
zrovna řídila mary. držela ten volant tak elegantně, že sem po ní pořád pokukoval. věděla to a smála se. nedokázala nikdy nic předstírat. byla ten nejupřímnější člověk, jakýho sem kdy poznal. její blond kudrnatý vlasy jí vlály kamsi na západ a za slunečníma brejlema se schovávaly krásně zelený oči. v opálenejch tvářích se jí odrážely všechny její zkušenosti. problémy, bolesti a vrásky od smíchu.
minuli sme tak sedm benzinek a u tý osmý mary zastavila. dali sme si kafe, zakouřili sme si a snědli pár čokoládovejch tyčinek. za kasou byl nějakej mladej kluk a pořád po nás koukal. no, spíš po mary. nedivil sem se mu. seděli sme naproti sobě a povídali sme si. s ní sem se dokázal bavit hodiny a hodiny a vůbec sem nemusel nic předstírat nebo si vymejšlet. věděla o mně snad všechno. i ty mý sympatie určitě vycítila. mluvila o svym bráchovi a jak se na něj těší a na jeho ženu a jejich psa a jak spolu všichni jednou konečně oslavěj díkůvzdání a vánoce a až prostě budou rodina. jenže svýho bráchu
v životě neviděla a ani nevěděla jestli psa a manželku má a jestli tyhlety svátky vůbec slaví a jestli vůbec ještě žije. od včera znala jen adresu, kterou jí její máma nadiktovala v telefonu a že prej za bráchou nemá jezdit. já se ale mary nedivim, že je zvědavá.
dalších třicet kiláků sem řídil já. mary řekla, že si budem povídat, aby nám to rychlejš uteklo, ale pak usla. nechtěl sem jí budit. chtěl sem se na ní pořád jen dívat, ale musel sem se soustředit na řízení. moc aut sice nejezdilo, ale jeden nikdy neví. naladil sem ňáký oldschoolový rádio. tak se to teda menovalo. hráli boba dylana a já sem si zas moh zpívat.
well, i'm walkin' down the highway
with my suitcase in my hand.
yes, i'm walkin' down the highway
With my suitcase in my hand.
lord, i really miss my baby,
she's in some far-off land...
pak se mary probudila. a řekla mi, že je ráda, že sme kámoši a že mezi náma neni víc, protože sem prej skoro jak ten její brácha, kterýho nezná. že mě má fakt ráda a že skvěle vařim.
tak sem jí řek, že sem taky rád, že sme kámoši a když zas usla, tak sem si zapálil a celou cestu sem přemejšlel o tom, jak moc chci poznat její rodinu. v hlavě mi zněl její hlas a já sem věděl, že je to jediná láska mýho života. chtěl sem si jí vzít. a jezdit s ní na daleký cesty a za bráchama a na benzinky a za bobem dylanem. ani mi nevadilo, že je tak moc mladá. byla to prostě princezna.
na mary sem si vzpomněl, když sem měl v práci zrovna službu a natankovat si přišel mladej pár a pak si vevnitř dali sváču. chtěl sem jít za tim klukem a říct mu "hochu, máš to marný, radši si najdi nějakou tobě víc podobnou a starší, co se chce usadit". ale dal sem mu šanci. pak odjeli. zůstal sem sám uprostřed svýho poutnickýho světa a jedinej jack, kterýho sem znal, byl daniels.
jo jacku, tak už to s ženskejma chodí. jednou si nahoře, ale jinak dole.
zejtra jedu do salt lake city a třeba tam potkám mary. se svejma dětma a celou rodinou a s bažantem a zlatejma vlasama. jo, nikam nepojedu.
zrovna řídila mary. držela ten volant tak elegantně, že sem po ní pořád pokukoval. věděla to a smála se. nedokázala nikdy nic předstírat. byla ten nejupřímnější člověk, jakýho sem kdy poznal. její blond kudrnatý vlasy jí vlály kamsi na západ a za slunečníma brejlema se schovávaly krásně zelený oči. v opálenejch tvářích se jí odrážely všechny její zkušenosti. problémy, bolesti a vrásky od smíchu.
minuli sme tak sedm benzinek a u tý osmý mary zastavila. dali sme si kafe, zakouřili sme si a snědli pár čokoládovejch tyčinek. za kasou byl nějakej mladej kluk a pořád po nás koukal. no, spíš po mary. nedivil sem se mu. seděli sme naproti sobě a povídali sme si. s ní sem se dokázal bavit hodiny a hodiny a vůbec sem nemusel nic předstírat nebo si vymejšlet. věděla o mně snad všechno. i ty mý sympatie určitě vycítila. mluvila o svym bráchovi a jak se na něj těší a na jeho ženu a jejich psa a jak spolu všichni jednou konečně oslavěj díkůvzdání a vánoce a až prostě budou rodina. jenže svýho bráchu
v životě neviděla a ani nevěděla jestli psa a manželku má a jestli tyhlety svátky vůbec slaví a jestli vůbec ještě žije. od včera znala jen adresu, kterou jí její máma nadiktovala v telefonu a že prej za bráchou nemá jezdit. já se ale mary nedivim, že je zvědavá.
dalších třicet kiláků sem řídil já. mary řekla, že si budem povídat, aby nám to rychlejš uteklo, ale pak usla. nechtěl sem jí budit. chtěl sem se na ní pořád jen dívat, ale musel sem se soustředit na řízení. moc aut sice nejezdilo, ale jeden nikdy neví. naladil sem ňáký oldschoolový rádio. tak se to teda menovalo. hráli boba dylana a já sem si zas moh zpívat.
well, i'm walkin' down the highway
with my suitcase in my hand.
yes, i'm walkin' down the highway
With my suitcase in my hand.
lord, i really miss my baby,
she's in some far-off land...
pak se mary probudila. a řekla mi, že je ráda, že sme kámoši a že mezi náma neni víc, protože sem prej skoro jak ten její brácha, kterýho nezná. že mě má fakt ráda a že skvěle vařim.
tak sem jí řek, že sem taky rád, že sme kámoši a když zas usla, tak sem si zapálil a celou cestu sem přemejšlel o tom, jak moc chci poznat její rodinu. v hlavě mi zněl její hlas a já sem věděl, že je to jediná láska mýho života. chtěl sem si jí vzít. a jezdit s ní na daleký cesty a za bráchama a na benzinky a za bobem dylanem. ani mi nevadilo, že je tak moc mladá. byla to prostě princezna.
na mary sem si vzpomněl, když sem měl v práci zrovna službu a natankovat si přišel mladej pár a pak si vevnitř dali sváču. chtěl sem jít za tim klukem a říct mu "hochu, máš to marný, radši si najdi nějakou tobě víc podobnou a starší, co se chce usadit". ale dal sem mu šanci. pak odjeli. zůstal sem sám uprostřed svýho poutnickýho světa a jedinej jack, kterýho sem znal, byl daniels.
jo jacku, tak už to s ženskejma chodí. jednou si nahoře, ale jinak dole.
zejtra jedu do salt lake city a třeba tam potkám mary. se svejma dětma a celou rodinou a s bažantem a zlatejma vlasama. jo, nikam nepojedu.
15.04.2009 - 21:38
jo, tohle je uplne sqely dilo! taka by me bavila knizka.. fakt se ti to povedlo.
tyhle evci zeru...
tyhle evci zeru...
15.04.2009 - 09:18
hodne dobry, takovy veci pis, de ti to, pripomina mi to bukowskiho...a je to nabuseny, ma to spad a skvely myslenky, schovany i na povrchu...ses porad lepsi a lepsi...
13.04.2009 - 20:01
teress, tohle je to nejlepsi co jsem od tebe kdy cetla. je to bombasticky, velky a strasne prociteny a zaroven takovy nadlehceny mi pride. je to krasa krasa krasa.
ses dobra. vzdycky sem to vedela, kdyz sem cetla naky veci od tebe. ale tohle me uplne dorazilo.
ses dobra. vzdycky sem to vedela, kdyz sem cetla naky veci od tebe. ale tohle me uplne dorazilo.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
zejtra do salt lake city : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : už dávno nejsem tvoje mažoretka. nejsem holka, o který přemejšlíš. už k tobě nepatřim.
Předchozí dílo autora : nedostatek (ves)miru
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Nikytu řekla o Amadeo´´ :Líbí se mi, s jakou lehkostí umí v básních vykreslit své myšlenky a pocity. Navštěvuji ráda. :)