Pastýřka 2/11

Pastýřka II.

Přiblížil se k ní, až byl jenom několik centimetrů od ní a zůstal stát. Chlapcovy dlouhé černé vlasy se v letním větříku lehce pohupovaly ve větru a místy mu létaly do obličeje. Amy čekala, co řekne, nebo co udělá. Sama se nezmohla ani na pohnutí prstem. Jeho pohled jí hypnotizoval. Náhle se však odrazil od země a letěl vysoko nad její hlavu. Kolem něj proletěla horda stejných chlapců, kteří letěli směrem na sever. Z nebe se ozýval hluk a chlapec na Amy zavolal: "Jenom ty nás můžeš vidět. Jenom ty nás můžeš zachránit. Tvoji rodiče žijí. Běž domů, tam se setkáme a …" než stačil dokončit větu, hrudník mu rozrazilo kopí z černého kovu. Anděl s křikem dopadl na zem a na místě byl mrtev. Na trhu nastal chaos. Všichni utíkali pryč, jenom Amy běžela doprostřed náměstí. K němu. K tomu, který věděl, kde jsou její rodiče. Klekla si k jeho tělu a sáhla mu na tvář. Byla studená jako led. Pohladila ho po tváři, a ruka jí sklouzla na jeho krk. Na provázek s křížem. Prohledávala mu kapsy u kalhot-chtěla najít něco, z čeho by se dozvěděla, kde jsou její rodiče. Našla malý kousek zrcátka. Podívala se do něj a na nebi nad ní viděla černý mrak. Otočila se, a…byla to pekelná stvoření! Měla černá, šlachovitá křídla, v každé ruce kopí, za pasem dvě šavle a na nohou drápy ostré jako meč. Amy strhla andělovi křížek z krku a dala se na útěk. Daleko nedoběhla. Po několika metrech jí kopí proletělo zády…

Amy se probudila na louce. Upocená, jako pouštní růže. Žila. Nevěděla, co se děje. Už jí to došlo. Běžela loukou podél lesa, na ovce ani nepomyslela. Trny maliníků, pnoucích se podél lesa a šišky, roztroušené po celé louce drásaly její mladá, bosá chodidla. Nevnímala to. Chtěla jenom zachránit její rodinu….a toho anděla. Už viděla jejich farmu, a jak po cestě z farmy jede malý povoz s jedním koněm a třemi lidmi. Začala křičet "Zastavte! Stůjte! Nesmíte tam jet!!" Už byla u farmy, ale povoz už zajížděl za kopec. Musela se na chvíli zastavit, a vydechnout. Byla zoufalá. Takhle je nemohla dohonit. "Ne! Nesmím se vzdát!" opakovala si. Rozeběhla se do strmého, kamenitého kopce a ostré kameny drásaly už tak dost rozedřené a zkrvavěné nohy. Běžela jako o život. Popoháněl jí vítr. Ale stejně to nestačilo na to, aby je dohonila. Ale pořád běžela. Plakala a nadávala. Na sebe, na tu bolest, na život. Už necítila chodidla, když jí kolem nohou začali téct malé proudy vody, které se stále zvětšovaly. Doběhla na rozcestí, které vedlo do vsi, ale cesta, která vedla do vesnice byla zaplavená nedalekou řekou. Tak se musela dát druhou cestou. Také vedla do vsi, ale byla o mnoho delší. "Nevadí. Stihnu je. STIHNU JE!!!" pořád si opakovala. Běžela a běžela. Už začalo zapadat slunce. Pořád běžela, ale byl to běh pomalejší, než kdyby šla. Po několika dlouhých metrech padla vyčerpáním na zem.

Brzy ráno jí probudila něčí ruka na její tváři. Hbitě otevřela oči a spatřila farmáře s povozem a dvěma koňmi. Neváhala, a než se farmář vzpamatoval, jeho povoz i koně byli v prachu. Jela jako o život po kostrbaté cestě, plné velkých kamenů. Povoz se natřásal, ale neměla čas si toho všímat. Mohlo být asi devět hodin ráno, když už slyšela výkřiky lidí a štěkot psů z nedaleké vesnice. Cesta vedla podél lesa, ale skrz stromy už viděla pohyby lidí. Bezhlavě stočila koně z cesty a zamířila do lesa. Už tak dost poničený povoz se roztříštil o první strom. Jeden kůň utekl zpět na cestu, ale ten, na kterém jela, jel stále bezhlavě skrz ostrými větvemi a úzkými mezerami mezi stromy. Škrábance od větví pálily do tváře a ničily její šaty. Několik metrů od nejbližšího stánku u lesa se kůň zapřel, a vymrštil jí do výšky. Dopadla na stánek se slepicemi a celá poničená a od krve se dobelhala do kostela. Pomodlila se a spěchala ven. Po cestě shrábla růženec. Vstoupila na půdu před kostelem a čekala. Nic se nedělo. Žádné slepice nemohly vzlétnout. Kolem Amy proběhli tři chlapci, co stříleli po lidech z praku kamínky. slepice se lekly a některé vzlétly. Slunce se rozzářilo a na trh vstoupil anděl.