Kapka krve

Nepleť se do toho. Nevíš ještě ani o co se jedná." řekla Pavla a otočila se ke mně zády.
" Ani to vědět nechci, dokážu si to představit." odsekla jsem.
" Vždyť nevíš o co jde? Proč seš naštvaná?" zamračila se.
" A ty se divíš? Vždycky, když přijdeš s nějakým tvým nebo Markovým nápadem, tak to stojí -,"
" Jasně, hlavně, že tvoje nápady jsou vždycky ideální. Dobře, tak jí to Marku řekni, stejně už se to neutají." otočila se k Markovi.
" Dobře. Tak dneska v noci se chceme zajít podívat na ten hrad na kopci. A ty půjdeš s náma." usmál se Marek. Tenhle úsměv se mi nelíbil. Něco v tom bylo a to se mi nezamlouvalo.
" Myslíte jo? No, tak to ani náhodou. S tím nepočítejte. Co má tohle znamenat? Co jste na mě přichystali?" rozhodila jsem rozčíleně rukama.
" Terko, neblázni prosím tě. Co bychom na tebe asi vymýšleli?" odpověděla Pavla, teď už o poznání vážněji a podívala se káravě na Marka. Ten se jen zamračil.
" No, když já nevím. Já se dneska ale stejně musím podívat na tu seminárku z filosofie."
" To máme mít až za čtrnáct dní, tak na to, to tady nesváděj. Půjdeš. Stavíme se pro tebe kolem osmý. Tak buď připravená. Chceme se tam jít jen podívat Teri, udělat nějaký snímky a pomažeme zase zpátky. Věř mi, kdyby s náma nešel Marek," ukázala na něj a zašklebila se, " taky bych se tam bála jít. Bude to sranda, uvidíš." usmála se na mě

V půl devátý u mě zazvonili. Oblékla jsem si bundu a vyšla ven.
" Tak co těšíš se? Víš vůbec, co se o tom hradu vypráví?" začal Marek, když jsme byli v půli cesty, A mě naskočila husí kůže.
" Marku, nezačínej s tím zase, akorát jí vy-.."
" Ne, nech ho Pavlo. Chci to slyšet. Já se nebojím. Pokračuj Marku." přerušila jsem jí. Já lhářka. Jak já byla vystrašená a to jsem ještě ani netušila co nás vlastně čeká.
" No, prej se tam našli tři mrtvoly mladých dívek. Psali o tom i v deníku." řekl. Zastavila jsem se a vystrašeně na ně pohlédla.
" To si ze mě děláte srandu? Tam někdo někoho zabil a my se tam jdeme jako jenom tak podívat? V žádným případě, vracím se domů." otočila jsem se k odchodu.
" Neblázni Terko. Marek kecá a navíc přece se teď nemůžeš vrátit sama domů. Ještě se ti něco stane právě, když budeš sama. A teď jsme tři. Nic se nám nestane. Slibuju ti to." zarazila mě. Pokračovali jsme v cestě. Po chvíli se před námi otevřel les a spatřili jsme obrys hradu. Před námi se objevila úzká pěšinka. Seřadili jsme se za sebe. První šel Marek, pak já a nakonec Pavla.
Šlapali jsme asi deset minut. Otočila jsem se na Pavlu, abych se jí zeptala jak dlouho ještě půjdeme. Ale......ona tam nebyla.
" Marku, je fakt velká sranda, mě pořád strašit? Víte moc dobře, jakej mám strach." zuřila jsem, že toho ještě nenechali.
" Co...kde...kde je Pavla? My...já...nic jsme neudělali. Kde je Pavla, proboha?" koukal se ze strany na stranu a trhavě oddychoval.
" Cože? Tak vy jste tohle neplánovali. To znamená že...panebože. Pavlo! Pavlo! Pavlo, ozvi se, slyšíš! Kde jsi?!" drželi jsme se s Markem za ruku a volali její jméno. Nic. Zkoušeli jsme to znovu a znovu. Nikdo se neozval. Vyběhli jsme pěšinkou nahoru na hrad. Celý rozklepaní jsme se skrčili v rohu jedné rozpadlé místnosti uvnitř hradu.
" Co se to tady děje? Takže s těma vraždama to byla pravda. Vážně jsi o tom četl, viď. Co teď budeme dělat? Já..já mám strach." rozbrečela jsem se a celá se klepala. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Čas se hrozně vlekl. Okolo šuměly stromy a na les se snesla černočerná tma. Třásla jsem se zimou a strachem. I v Markově tváři jsem viděla strach. Odvaha, kterou překypoval celou dobu, jako by se rázem vytratila a utekla někam do bezpečí. Seděli jsme a tiskli se k sobě. A najednou jsme to uslyšeli. Křik. Ječivý, trhavý a bolestivý křik. Pavla. Marku se vymrštil a rozběhl se dolů ze stráně.
" Marku! Marku stůj! Nenechávej mě tu! Prosím!" řvala jsem, ale byl pryč. Zůstala jsem sama. Bože. " Co teď mám dělat?" pomyslela jsem si. Vrátila jsem se zpátky do rohu, kde jsme před chvílí seděli s Markem. Snažila jsem se se uklidnit, ale moc se mi to nedařila. Pořád jsem se celá klepala. Brečela jsem a drkotala zubama. Po chvíli jsem uslyšela zvuky. Jako, když jde někdo lesem a praskají pod ním větve. Vyskočila jsem a přitiskla se ke zdi.
"Marku, jsi to ty? Pavlo? Ozvěte se mi!" zašeptala jsem do tmy. A potom se objevil. Netvor. Neviděla jsem mu do tváře. Jen jsem uslyšela jak řekl: " Tak jsi mi tu zbyla jenom ty. "
Měl chraplavý vlas a táhlo mu z pusy. Nechala jsem ho, ať už to ukončí. Byla jsem strachy bez sebe a nedokázala jsem už ani dýchat. Celý život jsem zanechávala za sebou. Byl konec. Všechno rázem skončilo. Všechno skončilo výletem na hrad.
Dotkl se mé ruky, škubl a pak........

....jsem se probudila. Celá spocená jsem se posadila na posteli a ztěžka oddychovala. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl pátý ráno. Vstala jsem, došla do koupelny a opláchla si obličej. Byl to jen sen. Díky bohu. Nikdy už ale na žádný hrad ani nezavítám...