Den blbec

„Sakra!“ Už zase jsem zakopl o ten stupidní obrubník, který je stejně stupidní jako oni.
Už zase mě museli naštvat. Už zase jsem přišel o prémie. Protože jsem už zase naboural.
Co ty volové s dispečinku vědí o terénu, nemají ani ponětí , jaké to je stát půlhodiny v zácpě a vidět, že vám společně s každou minutou mezi prsty protýkají i peníze z výplaty! Přijedu dřív, je to špatně. Přijedu později, je to špatně. A včas? Jak mám přijet včas, když je Praha pořád zacpaná! Pěkně děkuji Dopravní podniku hlavního města Prahy! Já jsem v podstatě dost klidný a vyrovnaný člověk. Moc neřvu, nekouřím, nepiju, neperu se, nedělám nic, čím bych vybočoval. Nic. Vlastně téměř nic. Jediné čím vybočuji z řady, je fakt, že jsem tramvaják s největším počtem nabouraných tramvají za poslední rok. Mnoho lidí, kteří mě znají si říká, že nejsem normální. Ale ani nevědí jak je těžké udělat vstupní psychotesty nebo se osm hodin v kuse pařit v kabině staré tramvaje bez klimatizace.
Kdyby vás to zajímalo, dneska to byla ještěrka. Asi nejste moc v obraze. Ještěrka je vysokozdvižný vůz, který se používá primárně k přepravě plných i prázdných nádražáckých palet. Vyjíždím takhle od stanice Anděl směrem na Smíchov, když vtom Na Knížecí ze skladiště barev a laků vyjede ještěrka a v klídku mi na vidlici zaveze náklad barev a laků pod kola.
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Výjimečně. Skončilo to kýblem barvy na okně a pomuchlanou karoserií tramvaje. Ještěrce jsem urazil vidlici a chlápek v ní byl v pohodě, dokonce uznal svoji chybu, takže věc byla vyřízena nečekaně rychle. Strávili jsme tam jen tři hodiny u psaní protokolu, samozřejmě policisté zablokovali celou dopravu. Že prý „předpisy jsou předpisy“. Takže jsem nebyl jediný, kdo přijel domů pozdě kvůli plechovce balakrylu. Čtrnáct dní před touto událostí. Zbývaly mi asi dvě hodiny do konce směny, dojel jsem na konečnou a jako obvykle jsem šel zkontrolovat oba vozy, jestli tam někdo nesedí. Vešel jsem do prvního vozu, kde, až na pár plivanců na zemi, nic nebylo. Tak jsem vešel do druhého vozu, kde jsem spatřil chlápka v ošuntělých šatech, který očividně nebyl žádný slaboch, byl to spíš muž s postavou gorily. Přišel jsem k němu a povídám: „Pane, prosím vstávejte.“ A zespod té hromady vlasů, která se snažila připomínat hlavu se ozvalo :„Hleď si svýho, frajere, nebo Tě rozsekám!“ Jak ale v takové situaci chcete vysvětlovat, že si hledíte svého a že si zrovna jako frajer nepřipadáte? Tak jsem znovu, a to co nejslušnějším a nejmíň provokativním hlasem řekl, že klidně tam klidně může zůstat, že stejně za chvíli jedu znovu a že ho vlastně nemusím vyhánět, když ještě nejedu do vozovny. A najednou se hromovým, daleko děsivějším hlasem ozvalo: „Nikam nejedeš vole, je ti to jasný? Já totiž chci spát a nikdo se mnou nebude hejbat.“ Tak jsem se otočil, abych šel zavolat policii. Ale to byla chyba. V tu ránu, kdy jsem se otočil, mě k zemi s obrovskou lehkostí až plynulostí stáhla velká ruka. Pak si pamatuji už jen pár dobře mířených ran na obličej. Na můj obličej. Poté jsem se probral ve křoví nedaleko tramvaje. Zjistil jsem, že okolo tramvaje stojí policie, proto mi přišlo celkem příhodné vstát a jít jim vysvětlit, co se v té, nyní již rozmlácené, tramvaji stalo.
Takže dnešní bouračka byla „den blbec“, to znamená lepší den než ten před čtrnácti dny. To byl totiž „den násilnické hovado. Ale tento smolný den mi přece něco, kromě monoklu a pokuty, dal. Dal mi určité poučení. A to zní asi takto: „Nedělejte to, co vás nebaví, pokud nemusíte. A když si chcete dokázat, že se překonáte, tak si skočte padákem.“ Nebo tak nějak. Tak mě napadá…Sakra.
Ten obrubník už mě štve, znovu jsem zakopl. Ale na druhou stranu mě to už stěží vyvede z míry. Už abych byl doma. Zítra nejdu do práce. Nejspíš už nikdy. Budu zase hrobařem.