Hřbitov

Ponurá zář lampy pouliční, osvětlujíc cestu úzkou, zkomírá tiše v nočním žalu. Stopy v sněhu chladivém mizí jak pára nad hrncem. Pusto jest v končině této den po dni. Zvon se srdcem ztuhlým visí jak umělec oběšený. Schody k němu ztrouchnivělé vedou, stěží zvoníka unést zvládnou. S každým krokem sten tajemný tě provází. Chřípí tvé naplní se pachem hniloby a minulosti mrzké. Vprostřed všeho zeje prázdnotou márnice, pamatujíc zlaté časy, kdy ještě sloužíc hojně navštěvována byla. Dřevěný kostelík skromný směle se tyčí do kraje. Podél zdi cihlové rovy jak semena roztroušené. Každý příběh svůj má. Jsou tu po časy dlouhé, nehnutě spí a obsah svůj střeží. Texty rozličné zdobí hruď kamennou: „Můžeš mne navštívit, kolikrát chceš, však nebuď mne, neboť již nechci zažít to, čím jsem si za života prošel.“ O jednom z nich příběh se vypráví: V části staré několik desetiletí postává hrobka nevelká. Mezi dvěma jinými nachází se. Však obsah svůj již dávno ztratila či snad nikdy neměla. V srdci jejím chodba tajemná se vlní. V ní netopýři dlí celé dny. Vystavěna byla za vlády mocných knížat a použita snad jen jednou. Vede dodnes až do hradu v oboře postaveném. Nikdo však neví jistě, zda tam skutečně cesta je.