Rozplakej mě, lásko

//[Saint - Exupéry Antoine de ]
Miluje jen ten, co oplátkou nic nečeká. //

"Myslíš, že se člověk může rozplakat jen tak?" zeptala se zvědavě a utnula tak rozhovor o globálních problémech v polovině.
Zarazil se. "Cože?"
"Myslíš, že se člověk umí rozplakat na povel? Prostě jestli může.."
"Proč to chceš vědět?"
"Zajímá mě, co si myslíš. Mimochodem, myslím, že to není úplně přirozený jev. Záleží hodně na lidech, co budou chtít dělat dál, jak se zachovají..."
"Cože?"
"Oteplování."
"Aha. No... "
"Myslíš, že můžou motýli neumět létat?"
"Nevím."
"Hm..."
Zadívala se na slunce a do obličeje se jí snesl červený list... je podzim..
Chvíli list zkoumala.
"Proč padá listí ze stromů?" Pronesla to spíše jen pro sebe, jako otázku, kterou se bude dalších několik hodin zabývat.
"Koloběh, cyklus. Víš, že..." byl to vášnivý biolog.
A ona se na něj jen ráda dívala a poslouchala, jak mluví...možná jí ani nešlo o to, co říká. Těžko říct. Ona sama to nevěděla.
"Mhm." Snažila se rozeznat jeho rysy skrze jemnou strukturu listu. "Myslíš, že hvězdy padají proto, aby lidem plnily přání?"
"Hvězdy nikdy na Zem nedopadnou. "
"Hmm... bylo by opravu sobecké si to myslet. Myslím, že padají na lepší místo... Nebo ... umírají." Uměla přemýšlet nahlas. Jeho to fascinovalo. A zároveň - dělalo to z ní upřímného a neskonale zranitelného tvora... A on ty procházky s ní měl rád...

"Můžu se tě na něco zeptat?" sklopil oči. /možná studem/
"Mhm." Upřela na něj svoje velké oči.
"Někdy. Mám pocit, že jsi na jiném místě. Vzdálenějším a ...a šťastnějším... a pak je to jako bys mluvila ze spaní.. někdy mám pocit že neexistuješ."
Usála se tím nejtajemnějším úsměvem, jaký uměla na své tváři vyloudit /ona si to neuvědomovala/ a byl tak výmluvný, že už se jí na nic neptal.
"Myslíš, že se člověk umí rozplakat jen tak? Na povel?"
Ačkoliv mu to připadalo jako bláznovství, přemýšlel o té otázce víc, než by si kdy mohl připustit. Nepozoroval ani buněčnou strukturu listu, co mu věnovala /ležel založený v knize na stole/, pod mikroskopem.
"Možná. Herci. Ti to umí, ne?"
"Jsou herci obyčejní lidé?"
"A co by byli? Vždyť jsou stejní jako my."
"Umí skutečný člověk plakat jen tak? Na povel?"
"Asi ano."
"Umí někdo pláč spolehlivě zahrát?"
"Každý asi ne.."
"A co když ti, co umí pláč zahrát spolehlivě, pláčou DOOPRAVDY?"
"To... asi ne.. nevím..."
"Myslíš, že motýl pláče když mu někdo utrhá křídla?"
"Hmm... to nevím, ale měl jsem kdysi sbírku motýlů.."
"Mhm..."

Vítr jí foukal kolem tváří a. Foukal jí vločky do odhalené tváře i do vlajících vlasů. On skláněl hlavu /chtěl se před zimou ochránit/.
"Pojď na punč," řekl. A šli.
Tiskli se v rohu malé kavárny. Ruce si hřáli o teplý kelímek punče.
"Zkoušel jsi to?"
"Co?"
"Rozplakat se. Jen tak."
"Hmm... ne." Usrkl trochu horkého punče. "Ty?"
Zamyšleně kývla.
Měl pocit, že ho přestala vnímat.
"Mhm."

Byl to konec únoru a řeka, podél níž šli, tála. Plavaly v ní kusy ledu.
Zastavila se.
Čekal na ní. "Půjdeme?"
"Myslíš, že motýli cítí, když jim trháš křídla?"
"Hm... nevím... možná...asi ano..."
"A myslíš, že hvězdy padají, aby plnily přání?"
"Hvězdy na Zem NEDOPADNOU. Nikdy."
"A myslíš, že některá přání se plní? Touhy? Sny?"
"Ale jo. Proč ne?"
"A láska? Existuje?"
"Cože?"
"Je to jen chemie?"
"Je to slovo."
Zarazila se.
Naklonila hlavu k pravému ramenu a zadívala se na něj.
"A zkoušel jsi to?"
"Co?"
"Zamilovat se."
Mlčel.
"Vezmu tě někdy na svoje místo a ukážu ti, o čem doopravdy přemýšlím."

Zdál se mu sen. A ve snu se přemístil na místo, kde ona trávila většinu času. -Je to JEN sen-
A neříkala právě ona, že i sny se mohou plnit?
Spatřil ji na druhé straně řeky. Chtěl jí říct, že za ní nemůže a jak se k ní má dostat.
Ona si mezitím sundala kabát.
Začala se svlékat.
Slonil hlavu /snad ze studu/
Stála naproti němu a usmívala se tím nejtajemnějším úsměvem, jaký uměla na tváři vykouzlit.
A pak vstoupila do řeky.
Chtěl jí říct, aby nechodila, že tam plavou kusy ledu, že umře...!!
A jakmile se dotkla hladiny plynoucí řeky, měl pocit, jako by zmizela. Její pleť skoro zprůsvitněla a hladina se za ní zavřela.

//
-"Můžou motýli neumět létat?"
-"Když se bojí výšek."
-"Bolí je, když jim trhají křídla?"
-"Pláčou."
-"Padají hvězdy, aby plnily přání?"
-"Padají na lepší místa."
-"Existuje opravdová láska?"
-"Ano."
-"Co je láska?"
-"Slovo, pocit, chemie...cokoliv, co ti rozbuší srdce a roztřese nohy. I strach /že lásku ztratíš, že jsi sám/"
-"Může člověk plakat jen tak? Na povel?"
-"Ne. Jen když už nemůže dál. To když už nemá křídla a bojí se pádů. To když už nemá žádná lepší místa. To jen když už nemá lásku a neumí milovat."
-"Rozpláčeš mě...?"