Prachatický upír

Chvátám večerními Prachaticemi jako o závod. Když mi před necelou půlhodinou volal Zdeněk, můj nejlepší přítel a prosil mě, ať za ním co nejdříve zajdu, zněl jeho hlas nervozně, ba přímo hystericky, což mě velmi znervóznělo a tak jsem se ihned oblékl a vyrazil. Ještě, že to k němu není daleko, jen dvě – tři ulice a jsem tam. Už bych měl vlastně vidět dům, ve kterém bydlí, jenže všude kam oko dohlédne se válí ta prokletá mlha. Brrr... Zvláštní to mlha, hustá jako mléko. Líně protéká Prachaticemi již třetím dnem. Prolévá se ulicemi sem a tam, nechce se jí pryč, snad ji tu cosi drží. Skoro to vypadá, že se jí tady líbí. Možná, kdyby zafoukal vítr... Společně s mlhou však přišlo do města i téměř úplné bezvětří. A i kdyby přitáhl třeba hurikán, bojím se, že by jí s sebou nevzal. Drží se tu zákeřně jako klíště. Bůh ví, co vlastně skrývá – raději snad ani nemyslet.
Konečně jsem tady. Z osmi pater paneláku je vidět sotva to první. Zdeněk bydlí až nahoře, po schodech rozhodně nepůjdu. Zmáčkl jsem tlačítko výtahu a netrpělivě čekám, až sjede ke mně. Vleče se celou věčnost. Zvonku se stačilo pouze dotknout a dveře se okamžitě otevřeli. Stojí v nich Zdeněk a hned mě zve dál.
„Ahoj, Petře, jsem opravdu moc rád, že jsi za mnou přišel.“
„To nestojí za řeč,“ tvářím se skromně a sedám si do křesla naproti němu. Vytáhl z krabičky dvě cigarety a jednu mi podal. Při pohledu na její rudě žhnoucí konec si připadám zbaběle slabý, zrovna jako když vzpomínám na svou bývalou a tolikrát zatracovanou lásku. Kuřák ze žalu je nejhorším kuřákem.
„Jsem naštvanej,“ vyhrkl ze sebe najednou Zdeněk a jeho obličej se scvrkl zlobou i žalem zároveň. Jeho pohled strnul a vychladl. Zabořený hluboko do křesla mi vzdáleně připomínal lidskou trosku, nešťastného schouleného ubožáka.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho opatrně. Síla odpovědi mě překvapila.
„Je to čubka!“ zařval, vyskočil a praštil pěstí do stolu. Pak se zhroutil zpět do křesla.
„Ivana?“ zakroutil jsem nechápavě hlavou.
„Jo,“ přikývl zdrceně. Bylo na něm vidět, že touží mluvit dál. Potřeboval jen trochu pobídnout. Neváhal jsem.
„Tak povídej, co tě trápí? Poslouchám tě.“ Ihned se mých slov chytil.
„Včera večer, nevím už kolik bylo zrovna hodin, za mnou přišla Jana Šellová. Znáš ji přece.“
„Kdo by ji neznal. Malá, divá, hnáty křivé... a hlavně děsně ukecaná. Co ti chtěla?“
„Říkala, že prý jde jen na skok, že mi musí sdělit něco moc důležitého. No, pozval jsem jí dál a nabídl jí kávu a nějaké sušenky. Uvelebila se mi tady jak slepice v kurníku, nacpala si plnou pusu těch sušenek a spustila. Tedy spíš prskala. V neděli, zrovna když přišla ta proklatá mlha, se šla podívat na autobusové nádraží, aby zjistila ségře, v kolik hodin jí jede ráno v pondělí autobus do Prahy. Zamrzl jim totiž počítač. Na nádraží nebylo skoro živáčka, ani se moc nedivím – v takovém počasí a na třináctém nástupišti spolu stáli Ivana s nějakým divným chlapem. Byl prý malý, plešatý, krysí obličej s krvavýma očima a orlím nosem. A ten odporný slizoun Ivanu líbal. No chápeš to? Mrcha jedna! Podvádí mě s takovým jakýmsi... nějakým...,“ skončil a natahoval do breku.
Podal jsem mu kapesník, aby se mohl vysmrkat. Poděkoval a dlouze a hlasitě zatroubil.
„A co ten chlápek?“ zeptal jsem se.
„Jak už jsem řekl, chvíli se líbali, pak jí od sebe odtrhl, nastoupil do černého autobusu a odjel pryč.“
„Tak to Jana určitě kecá. Už jsi někdy viděl černý autobus?“
„To tedy ne,“ souhlasil se mnou, ale vzápětí hned dodal: „V té mlze se mohla snadno přehlédnout, autobus sem, autobus tam. Mě štve ten debil, toho si snad nevymyslela.“
V očích se mu začali znovu lesknout slzy. Roztíral si je po obličeji holýma rukama a vypadal v tu chvíli jako školáček s poznámkou v žákovské knížce, očekávající výprask. Opět se ho snažím utěšit.
„I kdyby tam s ní byl opravdu nějaký muž, o čemž silně pochybuji, byl to nejspíš její příbuzný. Vždyť víš, že už nemá rodiče.“
„Jistě že to vím. Jednou se mi zmínila o svých jediných příbuzných, myslím, že jsou z Domažlic.“
„No vidíš a máme to,“ zajásal jsem. „Byl to strýc z Domažlic, jak poetické.“ Poplácal jsem ho přátelsky po ramenou. Jeho pochybnosti však nešly setřást tak snadno.
„Proč mi ale už tři dny nezavolala? Ani nebere moje telefony. Určitě se zapírá.“
Strká si do pusy jeden prst za druhým a nervózně si okusuje nehty. Nevím co říct, ústa mi svazuje pocit bezradnosti.
„Tak za ní zajdi,“ zatápal jsem posléze v tmách, neočekávajíc pozitivní výsledek.
„Ne, to ne,“ potvrzuje můj odhad. „To by vypadalo jako dolézání.“
„Neblbni, vždyť je to přece tvoje holka. Chodíte spolu už dlouho, tak jaképak dolézání.“
„Když já nevím, fakt nevím jestli mám.“ Mluvil jako pana před první souloží. Jenže panny takto mluví jen jednou v životě, kdežto on pokaždé, když má udělat důležité rozhodnutí. Je to bačkora a to mě dost štve. Ještě jednou mu nahodím, jestli nezabere – končím.
„Nesýčkuj a jdi za ní. Miluješ ji přece, nebo ne?“
„Tak jo, ale sám nejdu.“ Díval se na mě jak na spasitele a já si uvědomil, že chce, abych šel s ním.
„Neblbni,“ pokouším se mu to vymluvit. „To ti mám v tvém věku dělat kořena. Co by tomu Ivana asi řekla?“
„Co by tomu, proboha, říkala. Pojď se mnou a nenech se prosit. Jsi přece můj kamarád.“
Mlčky jsem přikývl.
„Tak to nebudeme déle odkládat, abych si to náhodou zase nerozmyslel,“ řekl a utíkal do chodby pro můj tříčtvrteční kabát. Rezignovaně jsem do něj vklouzl, zatím co Zdeněk si oblékal svou oblíbenou koženou bundu, která mu dodává vzezření tvrdého chlapa. Je celá černá se spoustou kovových cvočků, které se ve světle matně lesknou.
Výtah je kupodivu stále ještě v patře, jako by čekal jenom na nás. Fascinován pohledem na blikající začazenou žárovku u stropu jsem si ani nevšiml, že už jsme dole, na což mě upozornilo nešetrné šťouchnutí do zad od Zdeňka. Vyšli jsme ven a oba naráz svorně vdechujeme čerstvý vzduch. Je poněkud chladno a tak jsem se zapnul až ke krku a vyhrnul si límec, takže vypadám jak 'zlý muž z detektivky', jen mi schází klobouk hluboce naražený do čela.
Mlha se okamžitě chopila své příležitosti. Nejprve nás jemně ovinula jak milenka, ale hned na to se k nám drze přisála jako nejchlípnější štětka. S každým vdechnutím se dostávala do plic a vzápětí zase ven o něco světlejší a řidší. Nad hlavami nám svítily pouliční lampy, které skrz mlhu připomínaly spíše světlušky, letíce nad námi v řadě jedna za druhou. Každou chvíli se nahoře nějaká objevila, proťala mlžnou clonu, proplouvala majestátně vzduchem, načež se opět pohroužila do bílé krajky, zanechávajíc po sobě příjemný pocit světla.
Nejdříve jsme šli z kopce. Těla lehce vířila mlhu a nechávala v ní po sobě široké brázdy. Brzy jsme však začali stoupat, nohy ztěžkly a těla se nahrbila dopředu, jakoby nemohla unést nesmyslnou tíhu života na svých bedrech. Vypadali jsme jako dvě lidské trosky, vlekoucí se na nejvyšší vrchol světa. Těžce jsme funěli do tmy a mysleli si, že stoupání nikdy neskončí, že se kopec ukrytý v mlze prodloužil až ke hvězdám, ba ještě dál – do nekonečna.
A tu se osud nad námi milostivě slitoval, svedl cestu doleva horizontálně s kopcem a my si ulehčeně oddechli, nechávajíc stoupání i s veškerou námahou, co nás stálo, za sebou. Ocitli jsme se v ulici Pod Cvrčákem. Zdeněk se dal do počítání dvoupatrových zděných domků, které na nás z
poza mlžného oparu zvědavě pokukovaly.
„...dvanáct, třináct. Tak a jsme tady, třináctý barák od kraje. Víš, jaké má číslo popisné. Hlavně se nelekni. Šest set šedesát šest."
Zavrtěl jsem hlavou a pokrčil rameny na znamení, že nerozumím.
„Tři šestky..., no přece ďáblovo číslo. Copak nečteš horory!?“
Teď mi to teprve došlo. Na klidu mi to ale rozhodně nepřidalo. Je černočerná noc, zdůrazněná hrobovým tichem, všude kolem je mlha, že by se dala krájet a já tu stojím jak tvrdé Y před doupětem Satanovým. Ke všemu jsem si ještě vzpomněl na krátký úryvek z jedné básně, kterou jsem kdysi četl.
V noci je všechno jiný,
ožívají temné stíny,
plouží se, kryti černou tmou,
možná, že jsou i za tebou,
otočíš se – nic nevidíš,
přec jejich pohled ucítíš,
mráz ti běhá po těle
a strach ti dělá přítele.
Pak jsem je skutečně uviděl. Tam, vzadu za ploty. Svíjejí se ve svém poněkud groteskním tanci, máchají kolem sebe divoce pazoury, chvíli rostou do obludných rozměrů, chvíli se zase propadají do beznadějné titěrnosti, aby vzápětí opět povstaly, pitvoří se a dělají na mě dlouhé stínové nosy.
„Co se děje? Čekáš na smrt?“ Zdeňkův hlas mě hrubě vytrhl ze sna. Stíny okamžitě zmizely a já si vzápětí uvědomil, kde a proč vlastně jsme.
„Jdeme!“ zavelel Zdeněk, otevřel vrátka v plotu a rázoval si to rovnou k domovním dveřím, těsně následován mnou. Lehce zazvonil. Kovově studený tón zvonku pročísl mrtvolné ticho v domě. Nic se nedělo. Nerozsvítilo se žádné světlo, neozvaly se žádné kroky, prostě vůbec nic.
„Není doma,“ obrátil se zklamaně Zdeněk.
„Nekecej a zkus to ještě jednou, ale pořádně. Za to nic nedáš.“
Poslechl a smutně se opřel o zvonek čelem. Ten se rozezvučel jak umíráček a já jsem znovu zabředl do svých představ, ve kterých se tento dům změnil v márnici s ohavnou černotou za okny, uvnitř plnou tlejících nebožtíků a ohořelých svíček, z nichž některé snad ještě doutnají a vytvářejí tak zatuchlý dým, valící se komínem ven.
„Podívej, už jde,“ vykřikl znenadání Zdeněk a za mléčně prosklenými dveřmi se rozsvítilo. Světlo promítlo na sklo stín osoby uvnitř, která se nehlučně přibližovala. Ustoupili jsme o krok zpět a čekali, až se dveře otevřou. Zdeněk radostně, já napjatě. Někdo bere za kliku, dveře se otevírají pomalu až váhavě a za nimi se objevuje postava... Ivana.
„Jé, ahoj kluci. To jsem ráda, že se na mě přijde taky někdo podívat, když marodím.“
Přivítala nás s temně rudým úsměvem na rtech, načež se pověsila Zdeňkovi na krk a přisála se na něj. Hrubě jí od sebe odtrhl.
„To snad nemyslíš vážně!“ rozčílil se. „Nepřišla jsi na schůzku, nezatelefonuješ mi, ani nebereš mé telefony a ke všemu tě Jana viděla na nádraží s nějakým sjetým troubou. Co si mám o tom asi myslet!?“
„Zdeněčku, snad nežárlíš.“
„Sakra, tak mi řekni, cos celou tu dobu dělala. Já se trápím, užírám se a ty jsi bůh ví kde...,“ rozhodil nešťastně rukama. Její tvář ztvrdla do žuly a úsměv utopila hluboko v hrdle.
„Měla jsem návštěvu,“ řekla stroze. „Toho sjetého troubu, jak jsi ho hloupě nazval. Je to můj strejda z Domažlic. Můj jediný příbuzný. Musela jsem se mu věnovat, to snad chápeš, ne? Pobyl u mě přes víkend a včera odjel. Šla jsem ho doprovodit na nádraží a políbila ho na rozloučenou. To se občas dělá, víš? Tam jsem taky chytla chřipku, nebo co. A zatelefonovat jsem ti nemohla. Ztratila jsem bohužel mobila a nový se o víkendu těžko shání. Proto jsem ani nemohla brát tvé telefonáty.
Ještě něco?“
„To jsem ale vůl!“ zaúpěl Zdeněk a plácal se dlaní do čela. „Já blbec! Promiň mi to.“
Přitulila se k němu, vzala jeho chvějící se ruce do svých a jemně ho políbila na rty.
„Blázínku, vždyť víš, že tě miluji. Moc, moc, moc,“šeptala mu do ucha a mě bylo trapně, že poslouchám jejich důvěrnosti.
„Nebudeme přece stát venku celou věčnost,“ řekla znenadání. „Pojďte dál.“
Neváhali jsme a s chutí vešli dovnitř. Zavřela za námi a zamkla, což nás vůbec neznepokojilo. Klíč pověsila na háček u dveří, kam nepochybně patřil. Vedla nás po spoře osvětleném schodišti nahoru do patra. Schody úpěly pod tíhou našich těl, co schod – to jiný tón. Poté jsme prošli chodbou až na její konec, ke dveřím jejího pokoje. Byla to rozlehlá místnost vkusně vybavená moderním nábytkem, na můj vkus ale poněkud tmavá a chladná. Ivana nás posadila do pohodlných křesel a sama se ležérně natáhla na gauč přímo naproti nám.
„Pánové, dáte si něco k pití?“
Aniž by počkala na odpověď, která by tak jako tak byla kladná, sáhla do baru po své levici, vytáhla láhev červeného vína a vzápětí i tři průzračné poháry, které pak naplnila vínem až po okraj.
„Tak na co, chlapci moji,“ vstala a pozvedla pohár do výše.
„Na tebe,“ odpověděl pohotově Zdeněk. Teď jsem byl na řadě já.
„Na vás,“ řekl jsem trapně po chvilce usilovného přemýšlení. Oba se rozesmáli. Obsah sklenic zmizel bleskurychle v hrdlech, načež je Ivana znovu doplnila, prý aby si nepřipadaly tak prázdné. Zdeněk vstal z křesla a posadil se na gauč vedle Ivany. Posilněn zřejmě alkoholem a pro něj relativně dlouhým odloučením, vzal jí do náruče a začal jí vášnivě líbat. Nebránila se mu. Pochopil jsem, že má přítomnost zde není nutná, ale zároveň jsem se bál vyrušit je z jejich obětí svým náhlým odchodem.
Věnoval jsem se tedy pečlivě vínu a nevšímal si, co se přede mnou děje. Pak jsem přece jen podlehl zvědavosti a zadíval se skrz rudý pohár na líbající se dvojici. 'Krvavý milenci' – napadlo mě.
„Taková pitomost,“ směji se svému nápadu. Řehtám se jako kůň a bryndám víno na ubrus, který rázem připomíná řeznickou košili, hozenou ledabyle na stůl. Kupodivu na můj hurónský smích nikterak nereagovali a dál se vášnivě líbali. Snad to bylo tím nasládlým vínem, možná něčím jiným, hleděl jsem na ně beze stopy studu, kterak se bez zábran vzrušeně laskají a olizují, což mě maximálně vzrušilo.
Ivanina ústa pohlcovala intenzivně Zdeňkův jazyk, který neohroženě prozkoumával každičký kout zubaté jeskyně. Ústa pomalu a obratně sklouzávala níž a níž, přes pečlivě oholenou bradu až na bílý svalnatý krk, kde spočinula v dlouhém nehybném polibku.
Náhle se Zdeněk otřásl, jako by mu přejel mráz po zádech. Vypjal tělo do oblouku a strnul v této pro něj jistě nepohodlné pozici s Ivanou stále přisátou na svém hrdle. Hleděl jsem na tu scénu a tušil, že i já jsem jejím aktérem, i když doposud značně opomíjeným.
Zdeňkovi oči se obracejí v sloup a v jeho pohledu se zračí hrůza, rozkoš i smrt. Panenky, před chvílí ještě azurově modré, ztrácí rychle barvu a mění se v odpornou čerň. Vykřikl jsem a vyskočil z křesla. Vrazil jsem přitom bezděky do stolu, skleničky spolu s lahví o sebe vesele zacinkaly. Vrhám se Zdeňkovi na pomoc a ze všech sil se ho snažím odtrhnout od Ivany, která se na mě dívá pohledem plným zášti a nenávisti. V jejích očích se zračí smrt – ona je smrt.
Zavrávoral jsem o krok, o dva zpět, zachytil se vedle mě stojící lampy a rozhoupal ji. Stíny v místnosti se také houpou. Prodlužují se, zkracují, vrhají se na mě a hned zase zpět na ní. Na to!
Vztekle zavrčela a vycenila zuby, velké a ostré, spíše psí než lidské. Chytila sténajícího Zdeňka za hlavu a jediným mocným trhnutím na stranu mu zlomila vaz.
„Ty jsi ho zabila, zabila s' ho,“ blekotám si sám pro sebe tento holý fakt a přeji si toliko, aby to byl jen pouhý zlý sen, ze kterého se už musím, sakra, probudit.
Ivana vstala pomalu z gauče a očima se vpíjela do mých. Ten pohled mě natolik fascinoval, že jsem se na nic nezmohl, ani na odpor, ani na útěk, ba dokonce jsem si přál, aby ke mně rychle přišla a líbala mě. Blížila se ke mně bez jediného viditelného pohybu, pluje jakoby na vzduchovém polštáři nad kobercem. Bez jediného zvuku, který by jistě překazil ten rozkošný pocit blaha, jež jsem právě prožíval.
V tu chvíli, ač v rozporu s pravidlem předchozích dnů, se venku zvedl vítr. Zakroužil nad městem pln ohromné energie, načež bez váhání zamířil přímo k Ivaninu domu, kde celou svou silou zaútočil do oken, za nimiž se nyní odehrávaly věci vpravdě nelidské. Nedbale dovřené okenice nevydržely náhlý nápor větru a rozlétly se dokořán. Cinkot rozbíjejícího se skla mě vytrhl z transu. Ivana se zarazila, prudký útok dravého vzduchu ji zřejmě zaskočil.
Využil jsem jejího zaváhání a vyrazil ke dveřím co mi nohy stačily, hnán přirozeným pudem sebezáchovy. Sotva jsem ale stačil udělat pár kroků, vrhla se ta bestie na mě. Jediným skokem překonala vzdálenost mezi námi a s řevem, který mi drásal uši, mi přistála na zádech. Zpanikařil jsem, točil se dokola polomrtvý strachem, máchal kolem sebe rukama, narážel do nábytku i do zdí a pištěl šíleným krysím hláskem.
Zaťala mi nehty do ramen tak silně, že protrhly látku košile a projely kůží až do masa. Hrůzou jsem bolest příliš nevnímal, ani lepkavé teplo krve stékající mi po zádech. Klopýtl jsem a svalil se i s Ivanou na podlahu.
Tma před očima...
Zdá se mi, že stoupám k tmavé obloze a nejasně tuším, že tam někde je ráj se svou nekonečnou láskou, dobrotou a věčným bytím.
Ivana využila mé indispozice a převalila mě na záda silou u žen nevídanou. Sedla mi na břicho, chytila mě za zápěstí a tlačila mé do stran rozhozené ruce k podlaze. V této trpitelské poloze hledím přímo do rudých plaménků v jejích očích. Kouzlu tohoto uhrančivého pohledu nelze odolat. Chci cítit na krku její rty, chci, aby prokousla krční tepnu a sála mě až do zemdlení, až do konce. Chci se stát její nezbytnou součástí.
Zvrátila mi hlavu dozadu a já tak náhle spatřil za sebou stojícího Zdeňka. To přece není možné! Chtěl jsem vykřiknout, ale hrdlo mi sevřel ocelový stisk Ivaniných čelistí. Dva ostré špičáky mi pronikly pulsující tepnou a do Ivaniných úst počala proudit má životodárná tekutina. To, že Zdeněk opět žije, mě zprvu ohromilo, ale pak, když se sklonil nad mou rukou a s neskrývanou chutí se do ní zakousl, jsem si uvědomil, že oběť upíra se stává po smrti také upírem. A on přeci zemřel.
Ale v tom případě..., i já se stanu nemrtvým, budu bloumat nočním městem a chlemtat krev svým bližním. To mě však neděsí, teď už ne. Ze dvou ran na těle mi uniká krev a s ní i život. Nevadí, přijde jiný. Temný a nekonečný jako smrt
Cítím, že se propadám kamsi hluboko – do pekla, abych si mohl s ďáblem potřást pravicí a stát se součástí věčného zatracení, před kterým nemám úniku. Jsem na dně svých sil. Připadám si téměř prázdný, mé srdce tluče stále slaběji a oči se mi mží. Pomalu se hroužím do sebe a ztrácím vědomí.
Zbyl čas už jen na poslední přání: - Kéž mi rakev není příliš těsná -.