Průkazka na autobus

V úterý si jdu pro novou průkazku na autobus, neboť ta stará přestala platit. Ulice jsou vymydlené předčasně jarním sluncem, které neúprosným tahem mete pavučiny sněhu pryč ze silnic a trávníků a přísným zrakem hledí na studený povrch chodníku. U školy stojí několik postav, po americku oblečených posluchačů hip hopu, provádí důležité kroky ve svých širokých kalhotách a otáčí kšiltovkami, v podpaždí drží skateboardy a hovoří o bídě společnosti slovy ze svých oblíbených písní, majíce jejich rytmus v těle i v mysli, v každém pohybu a gestu. Jsou většinou drobní, plavovlasí, občas zahlédneme ale i ramenaté, holohlavé typy. V kanceláři pracuje jedna hloupě vypadající paní, na kterou nemluvím zřetelně, protože mi nerozumí. Nakonec se ale dílo podaří a rovnám si zcela vyplněnou a již funkční průkazku do pěněženky. Popojdu od budovy kanceláří trochu dále, kde jsou nastupovací ostrůvky autobusového nádraží. Lidé stojí, dívají se na hodiny v malém parčíku, od nějž blízko je trafika; ti, kdo se dají do hovoru, jsou následně odvezeni kulatým, bělomodrým autobusem, který je už vysadí v Hředlích, v Hvozdcích, v Otmíčích, v Komářově; nastupuji do svého a po zaplacení řidičovi za jeho službu usedám na místo v prostředku vozu, blízko k okénku, a můj batoh mi na sedadle dělá společníka.