Dům Luwdyových

  "Takže zítra v 17:00 u kašny," ujistil všechny Honza a začali se všichni rozcházet domu.
  Honza, Petr, Michal, Eva a Petra, těchto pět mladých obyvatel z města Rokdel, se rozhodlo zpestřit si letní prázdniny výletem do starého domu nedaleko od jejich bydliště. Dum byl postaven v roce 1946 v dnes již neobydlené oblasti nad lesem asi dvě hodiny cesty pěšky od centra Rokdelu. Dům patřil manželům Luwdyovým, byli jeho jediní obyvatelé. Po jejich tragické smrti se začali někteří lidé z okolních domů stěhovat do měst a někteří umírali stářím. Doteď koluje o domu Luwdyových plno historek, především dětské strašidelné povídačky.

17:00
  Bylo teplé sobotní odpoledne a u kašny na náměstí města Rokdel se opírali dva mládenci a jedna dívka. Byli to Honza, Petr a Eva, zrovna přicházela Petra.
  "Vždy na chlup přesně, ani o minutu později, ani dřív, ahoj," usmál se honza a přivítal Petru.
  "No jo," vydechovala Petra, "balila jsem jídlo, abychom tam nevyhladověli. A kde je Michal?"
  "Jak bys ho neznala, Michal ten má vždycky čas," ozvala se Eva a sundala si batoh ze zad. "A vždycky výmluvu," dodala Petra a obě se tomu zasmály.
  Ozvalo se mobilní vyzváněni. "Kdopak nám asi píše," Honza sáhl do kapsy pro mobil a četl, "Nebojte se o mě, už běžím."
  "Doufám, že nezapomene aspoň ty baterky, ať máme čím svítit," povzdechla Eva.
  "Neboj, tady Petr vzal svíčky, že jo," poukázal Honza na Petra. "Samozřejmě, cele balení po deseti kusech i se sirkami," souhlasil Petr.
  Bylo vidět přicházet Michala. Šel svižným krokem, batoh přehozený přes jedno rameno, rozevlátá košile a rozvázaná tkanička pravé tenisky se kolem něj míhala ve vzduchu. Honza pozvedl ruce v gestu 'kde vězí' a sehnul se pro svůj batoh.
  "Promiňte, že jsem se opozdil, ale musel jsem..."
  "Musel jsem, to jsou tvoje nejčastější slova," přerušila ho Eva a zasmála se.
  Michal rychle vydechoval a pokračoval, "našel jsem na internetu článek o manželech Luwdyových a jejich domu, tak jsem to tiskl, ať se poučíme z historie." Aniž by Honza stačil něco říct, Michal zareagoval okamžitě, "Baterky mám, našel jsem doma tři."
  "Dobře, tak můžeme vyrazit," zavelel Honza a vydali se na cestu.

19:07
  "Jsem cely zpocený, nedáme další pauzu?" žadonil Michal, pot z něj lil, jak by na něho mírně pršelo. Nebyl jediný, komu bylo přílišné horko, stejně na tom byli všichni.
  "Vydrž, už tam budeme," uklidňoval ho Honza, "vidíte tamhle tu střechu, tak to je dum Luwdyových. Honza jako jediný z nich už dům viděl. Byl u něj kdysi dávno jako malý chlapec s otcem a dalšími muži z města, kteří tam jeli strhnout zbývající dva domy, kterým hrozilo už zřícení. Jeli tam těžkou technikou, takže cesta jim netrvala ani hodinu. Jen dům Luwdyových byl pořád zachovalý. "Pořád se drží," poznamenal tehdy Honzův otec.
  "Všechny okna a dveře jsou zabedněny, ale mám tu páčidlo i sekeru, s tím by jsme se dovnitř měli dostat," Honza zkřivil ústa ve vítězný úsměv. "Snad nechceš ty dveře rozsekat, nerada bych se podílela na ničení majetku," zaslechl za sebou Honza Petřin hlas. "Neboj, sekat se nebude a dveře už vůbec ne, snadší bude se dovnitř dostat oknem, ty nebudou tak pevná a stejně, majitele domu už sou dávno mrtvi."
  Když došli před dům, zůstali stát a prohlíželi si ho. Před nimi stál dvoupatrový dům s šikmou střechou, na které byly zbytky rozbořeného komínu. Střešní tašky byly vybledlé od slunce, chytal se na ně mech. Všechny okna jak Honza říkal, skutečně byly zabedněné, bylo jen vidět zpuchřelé okenice, které dávno ztratily svoji barvu. Okolo domu se plazil všelijaký plevel a vyrůstaly různé křoviny.
  "Nemůžu uvěřit, že tady někdo kdy žil, " užasla Eva. "A před více jak šedesátý lety i zemřel," doplnil ji Honza, "nevybral jsem dnešek pro náš výlet jen tak, dneska je zrovna výročí úmrtí manželů Luwdyových, jejich nenarozeného dítěte a jedné porodní báby."
  "To nemyslíš vážně Honzo," ustrašeně vyhrkla Petra, "to kdybych věděla, tak sedím doma a netahám se sem, abych byla k smrti vyděšená." Ozvalo se pípnutí, Petra sebou trhla a Petr s Michalem se zasmáli, Eva mlčela a pozorovala dům. „Tak a jsme odříznuti od civilizace, už není signál,“ Honza držel v ruce mobil.
  "Věděl jsem, že by do toho někomu něco vlezlo, proto jsem o výročí mlčel. Dyť jsou přece prázdniny, nebudem se nudit doma, když mužem zažít něco nezapomenutelného." Honza domluvil a začal z batohu vytahovat sekeru a páčidlo.
  "Tamhle to okno ze strany bude asi nejlepší," ukázal Petr a vydal se k němu i s Honzou. "Snad nevlezem do nějakého záchodu pánové," dodal Michal a začal se smát. "Nevím, jestli v téhle době měli nějaký záchod na který jsi zvyklý," začala se Petra smát s Michalem.
  Honza s Petrem došli k oknu. "Zkusím to trochu odtlouct a ty to pak zkus vypáčit." Rány sekerou se siřily lesem. Hřebíky byly hodně rezavé, šly lehce ven. Ozvalo se zadunění, jak prkna z okna dopadly na zem do prázdné místnosti.
  "Tak panstvo, račte dál," vítězně zvolal Honza na ostatní.

19:34
  Uvnitř pocítili vysoké vlhko, z koutu se ozývalo tiché ťapáni. Ale to hlavní byl zápach, silný čpavý zápach hniloby. Petra nevěděla, jestli se má bát, nebo radši zvracet.
  "Vytáhni baterku Michale," šeptal Honza do tmy.
  "Jo, jo," odvětil Michal a začal se hrabat v batohu. Když rozsvítil, vyskytl se jim děsivý pohled na rozkládající se tělo kočky, kolem kterého běhali myši. Petra vyjekla a rychle si přiložila dlaně k ústům.
  "Půjdeme radši nahoru, nebude tam snad takové vlhko a bude tam snad příjemnější vzduch." Pomalu procházeli kolem torza něčeho, co kdysi bývalo kočkou a kolem jejich malých pozorovatelů. Myši se vůbec nebály, jako by byly zvyklé na lidi, jen tam stály a sledovaly, jak kolem nich prochází.
  V čele šel Michal s baterkou, za ním Honza se sekerou v ruce, jeho zad se držely holky a je následoval Petr se starým páčidlem. "Tady pozor na schody, budou prohnilé a zábradlí se taky moc nedotýkejte, " upozornil Honza Evu s Petrou a stejně jak Michal opatrně našlapoval na každý schod a následoval pruh světla baterky.
Celou cestu jejich kroky doprovázelo vrzání prken na schodech, místy byly děravé, některé schody museli překračovat. Když vyšli do druhého podlaží, zastavili se a rozhlíželi. Byla to úzká chodba s pěti vchody po stranách, jen ve třech byly dveře.
  "Zkusíme tyhle, hned naproti schodiště, co říkáte?" zeptal se Honza ostatních, nebyl nikdo, kdo by nesouhlasil. Zmáčkl kliku a otevřel dveře, šly ztuha a se skřípěním. Michal posvítil dovnitř pokoje, nebylo tam vidět nic, co by vadilo jejich pobytu na jednu noc. Vešli dovnitř, na zemi po nich zůstávaly stopy v prachu, v místnosti nebyl žádny nábytek, jen jedno okno přitlučené prknem.
  "Tady to vypadá dobře, zůstaňme tady," prosila Petra ostatní. "Dobře," souhlasil Honza, "Petře, vytáhni svíčky, par jich zapálíme." "Já roztáhnu na zem deku, ať nesedíme v prachu, mam tu sebou jednu velkou, bude stačit pro všechny" řekla Eva a vybalovala batoh. Honza s Petrem odložili sekeru s páčidlem a začali zapalovat svíčky, pokojem se rozneslo slabé světlo plamínku svíček.
  "Já jsem si zapomněl jídlo," plácl se Michal do čela, "nechcete se někdo se mnou pro něj domů vrátit?" Všichni se začali smát. "Já mám jídla dost Michale, neboj se, najíš se jak nikdy," uklidnila ho Petra. "To mě asi neznáš, Já nemám nikdy dost," všichni si sedli na deku do kruhu a Michal pokračoval, "teď je nejlepší čas zjistit něco o tom co se tu stalo, přečtu vám, co jsem našel na internetu."
  Venku bylo zataženo, takže nebe nezdobily žádné hvězdy ani měsíc, jen tma a ticho. Michal rozbalil papír a začal číst.

  Úmrtí, vražda a sebevražda
  V roce 1947 v odlehlém místě města Rokdel došlo k tragické události, zemřely tři osoby a jedno nenarozené dítě. Stalo se tak 21. července ve večerních hodinách v domě manželů Luwdyových. Pani Luwdyová měla zrovna ten den rodit, přítomna byla paní Losaková, známá jako porodní bába. Vdovec pan Losak vypověděl, že pan Luwdy přišel pro jeho manželku kolem desáté večer, byl silně podnapilý, bušil na dveře a řval 'už je to tady'. Poté už pan Losak svou partnerku živou neviděl. Vyšetřování ukázalo, že pani Luwdyová zemřela přirozenou smrtí, nebyla obětí žádného násilného činu, stejně tak její dítě. Pouze paní Losaková byla zastřelena brokovnicí pana Luwdyeho, s velkou pravděpodobnosti samotným panem Luwdyem. Ten pak následně touže zbrani spáchal sebevraždu.

  Všichni mlčeli.
  "Já měla zůstat doma," přerušila Petra ticho, "radši se najíme." "Už bylo načase," zaradoval se Michal.

21:46
  Od jídla je vyrušil nějaký hluk. "Co to bylo?" vystrašeně se zeptala Eva.
  "To byly ty myši, nebo další kocour co hledá svého kamaráda," uklidňoval Honza, "co kdybychom odtloukli to okno ať sem de čerstvý vzduch, bude se líp spát." "Dobře," potvrdil Petr a chopil se s Honzou nářadí. "Nevím, jestli budu spát," pronesla tenkým hlasem Petra.
  Stejně jak předešlé okno i tohle šlo lehce otevřít. Během chvilky se k nim dostal čerstvý vzduch a jemný vánek.
  Ze zdola se opět ozval zvuk, tentokrát nějaké mumláni. Všichni ztichli. Snima ztichlo i mumláni, nehnutě seděli na dece a poslouchali. Po chvilce slyšeli roztříštěni skla, jakoby někdo upustil nějakou láhev. Po skle následovaly zřetelné slova 'do prdele'. Hlas byl zachraptělý, ale poměrně mladý.
  "Tam dole někdo je," vystrašeně šeptala Petra. "To bude nějaký ožralý tulák, co hledá střechu nad hlavou, potichu se podívám." Honza se zvedl a slabě našlapoval, blížil se ke dveřím. Sáhl na kliku a opatrně otevíral dveře.
  Nakoukl přes škvíru a viděl světlo z nějaké lampy, asi petrolejové. Po zemi mihotal opilý stín sem a tam. Muž dole si začal něco pro sebe mumlat, bylo vidět v jeho stínu , jak mácha chaoticky rukama.
  Honza se otočil ke kamarádům, "je tam dole nějaký opilý chlap, něco říká a pořád běhá sem a tam." Když dopověděl větu, ozval se šílený ženský křik. Honzovi přeběhl mráz po zádech, strnule stál.
  To už nikdo neseděl, všichni se postavili. "On tam někoho vraždí, ježišmaryja, co budeme dělat," Petra začala zmatkovat. Honza pořád stál u dveří, takže dobře slyšel, "to nebylo zdola, to šlo z konce tadyté chodby."
  Znova se ozval ten křik, tentokrát delší a bolestnější. Muž dole zařval, "dělej!".
  "Takže jich tu je víc, zhasněte svíčky, ať si nás nevšimnou." Pokoj zahltila tma.
  Honzou opět projel mráz, když zjistil, co zrovna slyší. Chodbou se nesly kroky, někdo jde z pokoje na konci směrem k nim. Přitiskl se ke stěně a upozornil ostatní, "ticho někdo sem de."
  Kroky sílily, jak se přibližovaly, byly kousek od jejich dveří a zastavily se. Všichni přestali dýchat. "Chudák," ozvalo se z chodby, byl to hlas staré ženy. Jejich pokoje si nevšímala, pokračovala dál, dolů k muži.
  Všichni vypjatě cekali, co bude dál, Petra doufala, že odejdou. Muž jen lítostně zařval a bylo slyšet, jak vyběhl na schody a rychle se blížil k nim. Honza slyšel, jak říká, "ne, to není pravda, to není možné, Bože." Stará žena šla za nim, jejich dveře minuli, šli do pokoje na konci chodby, tam kde řvala ta jiná žena, nebo to byla ta stará? Honza netušil.
  "Honzo, co se děje," zeptala se Eva. "Sou na konci chodby v pokoji, je slyšet něčí pláč, nikdo nevychází."
  "Pojďme rychle pryč," prosila Petra.
  "Teď by to šlo, potichu nepozorovaně proklouzneme dolů a utečeme, Michale, vem baterku pro jistotu." Honza znovu chytil kliku a otevíral dveře, dveře skřípěly. Do pokoje proniklo slabé světlo z lampy dole.
  Nikdo nebral svůj batoh, nechali je ležet, tak jak byly a šli za Honzou. Na chodbě slyšeli už všichni, jak muž naříká a pláče, stará žena ho utěšovala. Snažili se potichu našlapovat na schody, hlasy zesílily. "Jdou sem, "řekl Petr, který šel poslední. Všichni zpanikařili a začali utíkat, Petře sklouzla noha do díry v schodu, ve snaze ji rychle vytáhnout zkřivila s ní. Tiše vyjekla, rychle se kousla do ruky.
  Honza s Michalem ji pomohli, nemohla na nohu došlápnout, byla zlomená. Rychle zabočili do dveří pod schody a tiše stáli. Petře tekly po tváři slzy z bolesti.
  Hnilobný zápach byl ještě víc nepříjemnější, než když přišli. Eva si okamžitě všimla velkého rozdílu v místnosti, "Okno je zpátky zatlučené!"
   Opilý muž už silně našlapoval po schodech, potahoval a dokola opakoval slovo 'svině'. Nešel však do místnosti k nim, ale do protější. Jeho kroky zmizely ve tmě.
  "Otevřete to okno," přes pláč prosila Petra. Petr vytřeštil oči, "sekera i páčidlo jsou nahoře."
  "Deme pro ně, dokud na chodbě nikdo není."
  "Jdu s tebou Honzu, tady máte baterku," Michal podal baterku Evě a vycházel s Honzou ke schodům.
  Dostali se nahoru do pokoje, kde měli sekeru a páčidlo. Když chtěli jít zpátky spolu k ostatním, zarazili se. Muž opět vyšel a hulákal.
  "Ty svině, ty za to můžeš. Já tě zabiju svině!" běžel zpátky nahoru po schodech.
  Z konce chodby se ozvalo silné zabouchnutí dveří a hlas staré zeny. "Ne, nech mě být, jdi pryč, si opilý, nevíš, co děláš"
  "Pusť mě dovnitř ty stará svině, zabiju tě, stejně jak si zabila ji."
  "Ne, jdi pryč, prosím, jdi pryč."
  "Otevři, nebo ty dveře vyrazím!"
  "Ne, prosím."
  "Jak chceš ty svině."
  Dveře se rozrazily výkopem, následoval křik, ohlušující výstřel a ticho.
  "Teď! Běžíme dolů." "Ne ty běž za ostatními, já se tam du podívat, co když ta baba potřebuje pomoc." "Neblázni, dyť má zbraň, slyšel jsi přece ten výstřel." "Já mám taky zbraň," Honza pozvedl sekeru, "di vypáčit to okno."
  Michal rychle seběhl schody a beze slov mířil rovnou k oknu. Vrazil páčidlo mezi prkna, "posviťte mi, honem!". Hřebíky vyjely jak z másla.
  Vyděsil je další křik, mladý křik. Byl to Honza. Eva začala hystericky ječet, rychle naběhli k oknu.
  "Evo, Petře, jděte první, pomůžete Petře."
  Začali vylézat ven z domu. Petr s Evou pomáhali Petře vylézt, vzali ji pod ramena a utíkali pryč, jak jen to nejrychleji šlo. Eva si všimla dalšího otevřeného okna, bylo to jejich vchodové okno. Nikdo ho nezatloukl, vlezli jen do jiné místnosti.
  Ohledli se za Michalem, začal vylézat, držel se okrajů okna a najednou úžasem otevřel pusu. Někdo ho vtáhl zpátky do domu. Začal křičet.
  Petr a Eva s Petrou zrychlili, Petra i přes velkou bolest se snažila přehazovat nohy co nejrychleji. Za chvíli zmizeli v lese.

5:41
  První sluneční paprsky začaly dopadat na náměstí. Časní občané města Rokdel vycházeli z domů. Trvalo jen chvilku, než si někdo všimnul tří ležících osob u kašny.

  Luwdyův dům opět vraždil?
  Je to již několik let od tragédie v Ludwyovým domě a znovu došlo k podivným událostem. Parta mladých se vydala na výlet do domu, z pěti se vrátili jen tři. Podle jejich vypovědí, byli v domě další osoby, konkrétně muž, stará žena a nejspíš ještě jedna žena. Policie po zmizelých Honzovi K. a Michalovi S. pátrala tři dny, ale bezvýsledně. Tři, kteří z domu utekli, se zotavují z velkého šoku, jedna dívenka dosud neřekla ani jedno slovo. Jsou na svobodě vrazi, nebo duchové se usídlili v Luwdyovém domě?