Žárlivá BATHORY

V létě roku předešlého, tedy 2008 jsem se seznámila s okouzlujícím mužem.
Ještě než nám oběma začalo bít srdce pro toho druhého, nechala jsem se jím pozvat na noční stanování v čachtické zřícenině.
Richard umí velmi poutavě vyprávět o čachtické paní. Zvláštˇ u táborového ohně vnímáte ještě více to tajemno obklopené kolem života známé hraběnky ERSZEBET. Spousta lidí má nějaký svůj idol. Obdivuje se někomu. Moc dobře nerozumím uctívání tak proslulé „vražedkyně“, ale jsem osoba hodně tolerantní a čím jsem starší, tím více vnímám, že není nic jen černé nebo bílé.
Šla jsem s ním tedy i na Jakubiskův velkofilm BATHORY.
Po promítání jsem byla totálně přesvědčená . Je nevinná.
To mám ráda. Konečně někdo zvrátil kruté fámy o jejích krvavých orgiích.
Skutečně mě to potěšilo, miluji, když se nakonec ukáže, že neexistuje zlo v čisté podobě.
Richard o ní přečetl snad vše, co vyšlo a nediskutuje tak jednoznačně o její nevině, tuší, že má na svědomí spoustu lidských životů. Přesto ale nedokáže rozumně vysvětlit, co přesně ho k ní už od dětského věku tak táhne. Nějaké vazby na minulé životy???

Noční bdění u obce Čachtice připadlo na 20. srpna, v den jejího úmrtí, kdy zazděná, nepřijala již potravu. Jak se traduje v knihách.

Můj sedmiletý syn se nadšeně těšil ze stanování i z mého nového přítele.
Byl krásný , slunný den a turistů na zřícenině stále přibývalo.
Prošmejdili jsme se synkem všechno kamenné, co zbylo z kdysi, tak krásného hradu. Zakázala jsem mu , aby sám odbíhal na zůstatky hradeb. Pohled dolů z nich naznačoval velké nebezpečí.

Našla jsem dokonce na starém stromě schránku s jakousi návštěvní knihou.
Paní BATHORY se může pyšnit opravdu širokým „fanklubem“.
Ani mě to moc nepřekvapilo. Snad tím, že bydlím jen pár kilometrů od jejího rozlehlého panství, odjakživa vnímám, že se o NÍ mluví i v mém okolí, natož po uvedení velkofilmu.
Tak jsem také připsala svůj vzkaz. Něco jako, že se těším na noční setkání s NÍ a že ji pozdravuje má dcera, její jmenovkyně, tedy ALŽBĚTA.

V pološeru se vraceli dolů mladící, kteří si všimli našich stanů. Užasle se tázali, zda se nebojíme, prý tu straší. Samozřejmě jsem celý náš výlet brala od počátku s nadsázkou a v tom duchu i odpovídala:“ No, my se na NI těšíme a máme pro strach uděláno !“.
V tu chvíli jsem usměvavá netušila, jak blízko jsme pravdy.

Opravdu krásný večer, slunce zapadalo a nádherně osvítilo kouzelnou krajinu kolem zříceniny. Pro romanticky založené lidi, úžasný zážitek.


Počkali jsme až poslední návštěvníci už za šera opustí hradby. Všichni zúčastnění připravili táborák i s vínem a mystickou gotickou hudbou, která skvěle doplňovala atmosféru.
Richard s ostatními a mým synem zapálili svíčky v kapli, kde ERŽÉBET strávila zbytek svého života. Já popíjela s jeho přáteli dobré vínko a opékala klobásky.
Setmělo se, jen měsíc svítil. Richard mě hladil, krásně se na mě díval a žertoval, že půjdu spát do jeskyně ( ve stanu jsem nespala z nepohodlnosti asi 20let ), zatímco on s mým synkem se budou roztahovat v jeho prý útulném pláťáku.

U ohně se vyprávěly různé historky a čím víc se tmavlo, tím více se vyvolával příchod paní z Čachtic. Aby bylo jasné, o co nám jde, Richard jen tak z hecu občas odběhl od ohně k hradbách a křičel do tmy „ERŽÉBET , ERŽÉBET, kde jsi !?“
Všichni jsme to brali skutečně jako nadsázku, spíše takové setkání přátel, kteří byli každý z jiného konce republiky a tady měli možnost se jednou do roka vidět. Tak to bylo připravené i pár předešlých let. Nově v tuto noc jsem tu byla já a Kamil, partner jedné goticky založené dámy.


„ Pojďme se podívat, jak hoří svíčky, vždyť já je ani neviděla, když je tam hoši chystali“, napadlo mě a už jsem v rytmu tajemné hudby poskakovala k vchodu do kaple.
Svíčky hořely rozestavěny do tvaru kříže.
Bylo to tak mystické.
Richard mě objal a líbali jsme se.
Nad jeho hlavou svítil pro dokonalost okamžiku měsíc v úplňku.

OPÍJELA JSEM SE LÁSKOU.

Chtěla jsem se vrátit zpět k ohni, otočila jsem se a pak………..

……už si jen pamatuji tíživý pocit v břiše a celá má duše na chvíli vypla.
Nebo ji snad zahalila nějaká temnota?
Nevím jak to přesně popsat, vnitřním zrakem, jsem se viděla na prahu jiného života, či smrti?
Dech se mi zastavoval, cítila jsem jak mě něco táhne k zemi.
„Kde to jsem, co se stalo??“ zmateně mi probíhaly tyto otázky bolavou hlavou.
První , co jsem zaslechla bylo mé jméno z Richardových úst : „ Ivanko, co je ti? Jsi v pořádku?...“
Jeho silné paže mě táhly nahoru z propasti.
Stále jsem odcházela. Síly mě opouštěly.
Richard mě nesl v náručí.
Kolem sebe jsem slyšela nějaký šum. A po chvíli jsem už rozeznávala slova.
„ Postav ji, nenes ji!“
Nechtěla jsem stát, chtěla jsem zůstat v té temné tichosti a klidu. U NÍ?
Bylo to tak blažené, smířené. Mé tělo mi připadlo lehoučké.
„NERUŠTE MĚ , PROSÍM.“
Richard vysílen a vyděšen se mě snažil dostat do stojící polohy. Nepomáhala jsem mu.
Nešlo to.


Náhle jsem ucítila velmi energické a životaplné objetí.
Uslyšela jasné, pevné a jednoznačné příkazy :“ dýchej, bude to dobré, rozumíš?! Nic se neděje, opři se o mě, drž se mě. Dostaneš se z toho, nic ti není. Zvládneš to, mluv na mě, choď !!!!!“
Kamil.
Chvíli mě držel tak pevně. Cítila jsem , jak mi předává svou energii. Jako by mě vracel, jako by byl můj zdroj, můj život.
Rozdýchala jsem se pomalu , ale pravidelně. Chodili jsme. Bolelo mě břicho a hlava.
Holky mi utřely čelo, trošičku krve u spánku. Poškrábané bříško jsem měla od větví či vyčnělé skály, jak jsem padala.
Kamila jsem se držela jak klíště. Chodila, mluvila, první , co jsem řekla : “..shodila mě tam!“
„ Ano. MRCHA“..souhlasil se mnou.

Začínalo opadat napjetí.
Z vyděšeného hekání a vzrušených hlasů se rozpoutala debata o NÍ.
Všem se evidentně ulevilo.
Pokoušela jsem se vtipkovat a s zkřiveným úsměvem jsem prohlásila :“.. nepodařilo se Ti to ERŽÉBET, žiji!“
Zaslechla jsem Kamilovy slova o přivolání sanitky.
„ Nechci, nevolej, nic mi už není, podívej“ a nejistě jsem se snažila udržet rovnováhu na jedné noze.
Kamil trval na svém.“ Zavolám záchranku, jsi dobrá, zvládneš to, věřím ti, ale musí tě pohlídat“..uklidňoval mě.
„Určitě je v šoku, musíme je přivolat pro jistotu. Richarde, pomoz mi, dopravíme ji dolů do obce“…organizoval Kamil.
Slyšela jsem, jak se se mnou synek loučí a podává kamarádce baterku, kterou jsem mu k této příležitosti koupila. Aby se mu nic nestalo.
Richard mě ujišťoval, že se o malého postará.
Nepochybovala jsem. Jeho rodičovské schopnosti mi dokazoval, kdykoliv byl s námi.
Oba mí zachránci mě vedli hrbolatou cestou dolů, trošku se mi podlamovaly kolena.
Prý jsme nasedli do auta ( tuto část mi dovyprávěli kluci až v nemocnici).
Asi na zmírnění stresu ze strachu jsme vedli absurdně vtipnou ironickou konverzaci:
„ Tak doufám, že nás teď nezastaví policie a nevezmou mi papíry za jízdu pod vlivem alkoholu? Přece jenom vezu zachráněnou oběť čachtické paní !“…prohlásil Richard.
„Tak nevím, jestli jim budu připadat dost zmasakrovaná, už mně ani krev neteče!“…jsem prý dodala já.



Suma sumárum.

Ve stanu jsem po letech opět nespala.
Zato na jednotce intenzivní péče už podruhé.

Na velké vizitě v trenčínské nemocnici mě ostatním lékařům představili jako „češku, ktorá porušila spánok našej „BATHORIČKY“.

Pan Jakubisko nemá dobrý odhad na ženy.

A já ?
Jsem sama přesvědčená, že mě ERŽÉBET žduchla z žárlivosti dolů.
Nemohla se dívat, jak si „beru jejího milence“.

Od té doby si často připomenu, jak je důležité žít dobře, láskyplně, vyrovnaně. Věnovat se vlastní relaxaci a naopak i skutečně naplno proudit životem.
Jestli mě tak ovlivnila blízkost „druhého břehu“, nebo mě motivuje stále připravená staletá síla své kruté sokyně, to přesně netuším.

Doufám, že krvavá hraběnka také pochopila, ŽE SE SVÉ LÁSKY TAK LEHCE NEVZDÁM.