Tichý společník

Tvůj pohled mě přivádí do rozpaků,
ač jsem se umyla dočista
v tom dešti z továrních mraků.
Pověz, jsem já snad rasista,
když neuvěřím v anděly?
Jistoty? Kam se jen poděly...
Tvůj známý pohled nesmělý
mě pálí až u stěny žaludku
(nesmělý a plný zármutku)
- další z mých bláznivých úsudků...
Myslíš, že tři kila navrchu
mohla by dělat neplechu?
Mlčíš, neodpovídáš
zýváš, jen zýváš
a kýváš...
... a dál se divně díváš.

Vždy, když přijdu, tu stojíš,
někdy se směješ,
jindy se bojíš
a někdy taky pláčeš.
Ty slzy mi nejsou cizí,
jiný je za tebe sklízí.
Znám důvody tvých emocí,
ve stavech trýznivé bezmoci
se tiskneme k sobě blíž a blíž.
Však jindy si mi na obtíž,
když nesedí ti kalhoty
a vím, že zcela zbytečně
s tím věčně děláš drahoty.

Ty a já, já a ty?
Jsme stejní a jiní zároveň,
když zažehne nás pochodeň
jen jeden bolest cítí,
však bez ohledu na bolest
se oba k zemi řítí.
Je to kouzlo, klam, či lest?

Pochopení pro mne máš
víc než přítel věrný,
stárneš se mnou, dospíváš,
obal náš je stejný.
Stejný je rub, jiný líc,
neb já jsem bláznem trochu víc.
Jen blázen brzo nad ránem
si ve svém světě klamavém
rozmlouvá se svým zrcadlem.