Vynucené úsměvy III.

Stalo se to ten večer, kdy byli Tomasz a Marcin na večeři u majitele budovy zdejšího divadla. Stalo se to, když měla horečku a zůstala sama doma. Ten večer nebyl úplněk a jediný, kdo viděl hvězdy na obloze byla právě ona. Seděla u okna a bylo jí smutno, nevěděla co jí schází, ale zoufale po tom toužila. Šla si udělat černý čaj, chtěla cítit tu vůni, kterou žádný řečník nedokáže popsat dostatečně nádherně. Nikdy čaj nesladila, nikdy také neměla takovou chuť na cukr jako nyní. Kuchyňka byla plná poliček a zásuvek, Zofia prozkoumala každou krabičku, sklenici, všechno co viděla; ale cukr stále nenacházela. Když už si myslela, že v jedné sklenici cukr je, změnil se v sůl. Zofia sklenici mrštila o zeď, sesula se k podlaze a z očí jí padaly slzy.
Rozhodla se jít spát, vzala si deku a lehla si do postele. V noci ji navštívili její kamarádi z dětství. Smáli se, byli šťastní, i ona byla šťastná. Probudila se až okolo poledne, Tomasz a Marcin tam už nebyli. Šla do kuchyňky a našla na stole vzkaz, že vypadá příšerně a měla by si dnes ještě odpočinout, do divadla nemusí. Zofia si ovšem další den v tomto pokoji nedokázala představit, už nechtěla být sama. Vzala deku, čaj a do divadla stejně šla. Je zvláštní, jak se to, co nejvíce nenávidíme, dokáže rychle proměnit v to, bez čeho nedokážeme žít.
Pozorovala zběsilé pohyby na podiu, bolela ji z toho hlava a viděla všechno rozmazaně, ale byla ráda, že je vidí. Tomasz vypadal unaveně, Marcin utrápeně, oba dva se usmívali, jako kdyby jim někdo nasypal jed do ranní kávy. Nechtěla, aby o ní věděli, tak seděla až docela vzadu, měla ale nepříjemný pocit, jako by ji někdo pozoroval. Rozhlížela se okolo a nikoho neviděla. Po chvíli přece spatřila někdo proběhnout za sedačkami poslední řady. Vypadala jako víla, protože za ní vláli dlouhé světlé vlasy. Po chvíli přišla až k Zofii a upřela na ní pohled. Mohlo jí být tak deset let a měla oči tak tmavé a hluboké, že zapomněla kde je a že jí někdy něco scházelo.
Nabídla dívce čaj. Vzala si hrnek do ruky, ale nenapila se. Upřeně pozorovala děj na podiu a vypadala, tak soustředěně, jako se to u dětí moc často nevidí. Když podávala Zofii hrnek zpět, hrnek spadl na zem, roztříštil se na malé střípky a čaj se rozlil po podlaze. Těžko určit kdo hrnek upustil, nebylo na koho svést vinu, neboť dívka vyběhla z divadla stejně rychle, jako čaj z hrnku.