Chryzantéma a deštník

Šla jsem po mostě. Byla černočerná tma, jaká mne vždycky zarazí, když odcházím z diskotéky. Na konci toho přechodu přes řeku, kde se vše zdálo ještě temnější než jinde, stála dáma. Dáma v tmavozelené róbě svírající zavřený starobylý deštník. Modrý.
Se slabým záchvěvem strachu jsem se rozběhla, abych už byla někde jinde. Kolem dámy jsem proletěla se skloněnou hlavou. Kabelku jsem si přitáhla blíže k tělu. Až po dvaceti metrech jsem si dovolila jeden letmý pohled zpět. Dívala se na mě těma svýma tmavýma očima tak výraznými na bledé kůži. Měla jsem strach, jestli mě nepropálí pohledem.
Nestalo se tak.

"Domů jsem pak došla bez zastávky, ale celkem v klidu," usmála jsem se na svou zvědavou kamarádku. "Ale teď mi to připadá spíše jako sen než skutečnost."
Protože neodpověděla, šly jsme dál v tichosti. Přemýšlely jsme. Nemyslely jsme na to, kam jdeme. Byly jsme příliš zahloubány do svých myšlenek.
"Zastav!" přikázala mi najednou Christy.
"Co?" vypadla jsem ze zadumání a rozhlédla se kolem. Stály jsme uprostřed mostu, ze kterého jsem včera zahlédla tu dámu. "Vždyť to je…“
Přikývla: "Taky ji vidím."
"Cože?" zarazila jsem se.
"Stojí tam," ukázala na konec mostu, "s modrým deštníkem."
Podívala jsem se na místo, které označila. "Ale tam nikdo není."
Má kamarádka zareagovala rychle. Vrhla po mě vyděšený pohled a už utíkala pryč. Rozběhla jsem se za ní.

"A kdybys nenastoupila do toho autobusu, mohla jsem tě dohonit. Ten řidič mi zavřel dveře před nosem."
Christy se trochu zastyděla. "Když já v tu chvíli dostala takový strach…“
"Znám ten pocit," usmála jsem se na ni chápavě.
Ona jen němě přikývla.
Proč jen nevysvitne trochu slunka, pomyslela jsem se s pohledem na šedé mraky rozložené po celé obloze. V ten moment mi na ruku dopadla první dešťová kapka. A druhá, třetí, čtvrtá… Ve vteřině se rozpršelo.
Rozběhly jsme se směrem do parku poblíž našeho domu. Kapky deště do nás bubnovaly stále víc a celé nás promočily. Už nemělo cenu se před deštěm schovávat a tak jsme naprosto rozesmáté dopadly do zmoklé trávy.
Byl to nádherný okamžik. S úsměvem jsme vzpomínaly, co všechno se stalo za posledních pár měsíců.
A pak, ještě náhleji než se rozpršelo, déšť ustal. Podívala jsem se nahoru a obloha byla modrá. Prohlédla jsem si ji pořádně. Mou oblohou byl bledě modrý deštník, který držela dáma v zeleném. Letmý pohled napravo mi potvrdil, že i Christy nevěřícně zírá na tu prapodivnou osobu.
Dáma se usmála. Zamávala nám a pomalým krokem odešla pryč. S jejím odchodem zmizel i deštník, který nás chránil před dalším moknutím.
"To by-la t-ta…“ vykoktala má kamarádka.
"...dáma," doplnila jsem ji a přikývla.
Chvíli jsme v tichosti dumaly nad tím, co to mělo znamenat…
"Podívej," procitla jsem z otupění, když jsem si všimla květiny, která tu dřív nebyla.
Christy pozvedla obočí. "Modré chryzantémy?"