Dva světy

DVA SVĚTY
„Četl jsi někdy knížky i upírech a vlkodlacích?“ozvalo se do tmy. Měl zavázané oči a bál se. Hrozně se bál. „Četl jsem, ale jenom nějaké, nikdy mě to moc nebavilo“ „Proč ne?“ řekl ten hlas, teď už trochu rozhněvaně. Nevěřím na ně, ani na nic podobného“ Slyšel se mluvit.“Něco ti povím, chlapče, já jsem upír a tady kámoš je vlkodlak a z tebe bude za chvíli bašta pro stotisíc upírů.“
„Co – já – proč?“ rozkoktal se , teď už věděl jaké jsou jeho vyhlídky na budoucnost.
„Řeknu ti celej proces, začneme tím, že pošleme do vašeho světa inspektora, takovej inspektor se tam zabydlí, začne si dělat přátelé, okoukne si je a jejich rodiny, ti jedinci, kteří nikoho nemají a nikdo by je nepostrádal, takovýhle lidi my odlovíme. Chováme si vás tam jako na statku. Přijdou lovci a odnesou si je. Chvíli jste tu ve spánku, ale pak se probudíte a my rozhodujeme, do které té skupiny vás pošleme, jestli pro vlkodlaky nebo pro upíry.“ „A – a – ale jenom já vám přece nestačím, jsem malý a podvyživený.“ „Neboj, my taky máme vyspělý technologie, nejsme hovada, jak si o nás myslíte. Možná proto jsme vyhráli válku proti vám.“
„Vy – vy mě chcete naklonovat?“ „Stotisíc kopií tvého těla. Ještě něco ti řeknu, všichni jsou tady, ale nemůžou mluvit. A ty jsi v sekci potravy pro vlkodlaky, kvůli své postavě.“
A pak už bylo jenom ticho a tma. Záblesk bolesti a bylo po všem.
Benjamin Johnson dokončil zkoušky na inspektora. Poslali ho do světa lidí. Těšil se. Pojede do města jménem Shinoda. Na vysoké škole byl pilný student, nekouřil, nechlastal žádnou návykovou krev. Ani žádnou lidskou drogu nezkoušel. Jenom poslouchal jejich hudbu a na tom nic neviděl, ale ostatní jo. Na škole byl touhle hudbou posedlý. Poslouchal jenom je, jen Pheonixi. Teď když byl poslán k lidem doufal, že si bude moci aspoň zajít na koncert. Odejít měl za týden tak na rok až dva. Ale v pokynech bylo, že jakmile najde nepostradatelného jedince, má dát okamžitě vědět.
Na škole si žádnou upírku nenašel, i když občas zažil nějaký ten románek se spolužačkami, ale nikdy to nebylo něco z čeho by mohl vzniknout vážný vztah. Dalo by se říct, že to byli jen trosky s vypitým mozkem, který nepily nic jiného než krev s RH faktorem, které k němu přilezly kvůli dobrým známkám. Čas plynul čím dál rychleji a už dva dny před odjezdem měl sbaleno do světa lidí. Rodina mu vymlouvala práci inspektora. Prý kvůli jeho charakteru. Nedokázal být jak se říká „ta správná svině.“ To měli možná pravdu, ale hrozně ho tohle zaměstnání lákalo. Byl pryč od všech neúspěchů a od všeho, co kdy nenáviděl. Teď bude jeho posláním sedávat po barech, mírně popíjet lidský chlast a dělat si něco, co už dlouho neznal – přátelé. Během tohoto týdne mluvil s několika kolegy, kteří už nějakou tu potravu dodali.
„Musíš si získat jejich důvěru a pak už to půjde rychle, ale oběti nedoporučuji mladší než 45 let., takový už mají děti nebo partnery a tvou prací bude jim všechno vzít aby to nevypadalo, že hlavním nástrojem jseš ty.“ Říkal jeho dlouholetý rodinný přítel.
„No jasně a pak ty trosky jen nahlásím a oni prostě zmizí.“
„A pak zmiz co nejrychleji i ty.“
Odjezd se rychle blížil a Benjamin začal být nervózní . Měl strach z nového prostředí, nových lidí a taky se bál něčeho, na co zklamalo spoustu inspektorů. Když ho odhalí, můžou mu dát napít mrtvé krve, což by nepoznal žádný upír bez chemického rozboru.
„Mrtvá krev na tu se umírá a to stačí, jen kapičku, taky si musíš dávat pozor na stříbro. Protože to platí nejen na vlkodlaky, ale taky na nás.“ A to byla jen polovina toho, co mu kdo řekl týden před odjezdem. V pondělí ráno už stál na přepravišti, měl se přepravit sám v podobě netopýra. Přistane do dobře vybaveného bytu v centru Shinody. Cesta proběhla bez nehod a nepříjemností, věci mu doručili po deseti minutách, co přijel na místo. Hned se začal zabydlovat, napsal si plán, pode kterého se bude řídit. Zapnul si rádio a začal vybalovat. Po dvou hodinách, kdy už měl téměř vše hotovo se vydal na obhlídku městem. Vyhlédnul si nějaké bary, u kterých mohl posedávat a nenápadně vhlížet potravu pro svůj svět.
Najednou zahlédl ležet cosi na chodníku. Přiblížil se. Byl to mobil. Asi někomu vypadnul z kapsy, když šel kolem. Vzal si ho, sednul si na nedalekou lavičku a začal si prohlížet telefonní seznam. Hledal někoho, komu by mohl zavolat a informovat ho o svém nálezu. Ale po 10 minutách se zarazil V seznamu našel tři ze čtyř členů skupiny Pheonix.
Bubeníka Brada Blouma, který se nedávno rozvedl, kytaristu Jamese Heada, o kterém všichni mluví, jako o problémovém tipu. Dokonce Georgie Greesa, který v kapele hraje na baskytaru a je závislý na drogách. Ale fenomenálního zpěváka a frontmana kapely Johnyho Frosta, kterému přejelo auto dítě a kvůli tomu se mu zabila přítelkyně, v seznamu nenašel. Zavolal na číslo označené jako „druhý mobil“ .
„Haló“ ozvalo se. „Dobrý den, tady Benjamin Johanson, našel jsem mobil s tímto číslem, mohu vědět s kým mluvím?“
„Tady Johny Frost, děkuji za oznámení ztráty pane Johasone, mohu si pro něj někam zajet?“ „Samozřejmě, kdy chcete, to je na vás.“
„Tak pokud mohu, pozval bych vás na pár piv do hospůdky U dobrého žokeje. Tak na devátou hodinu večer, souhlasíte?“
„Budu tam a zítra nebo ještě dnes?“
„Zítra. Počkejte na mne u baru, kdybych přišel pozdě.“
„Rozumím , budu tam já i váš telefon. Nashledanou.“
„Nashledanou“
Nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Vážně se představil jako Johny Frost? Nebo, že by to byl jen sen? Přece není jen jeden John Frost. Ne, to určitě není, ale uvidíme zítra. Den plynul rychleji než si představoval. Prošel si celé město a přitom přemýšlel, kdo se mu to ozval. Jistě, věděl o frontmanovi téměř všechno. Potom, co se mu zabila přítelkyně, trpěl sebepoškozováním. Nemohl si najít novou přítelkyni. Ale přes všechno, co prožil zněl jeho hlas velmi vyrovnaně. Takových lidí je málo. Velmi málo, ale přesto existují. Takové existence obdivoval mohl existovat umělec, který trpěl, ale pokud nebyl vyrovnán s krutostí života, neměl u Benjamina ani stín naděje.
Druhý den uplynul taky překvapivě rychle.
V osm hodin vyšel ze svého bytu. Hospůdka U dobrého žokeje byla necelý kilometr od jeho bydliště a tak tam byl o čtvrt hodiny dříve. Cestou přemýšlel do čeho to vlastně jde. Těch patnáct minut trvalo hrozně dlouho, dalo by se říct, že celé roky. A konečně přišel. Vážně to byl on. Johny Frost.
Přišel v krátkém tričku, na kterém byly vidět znaky sebepoškozování. Ruce měl zjizvené, ale z jeho myšlenek Benjamin přečetl, že minulost už je za ním. Nesl si sebou bloček a propisku. Usedl si k Benjaminovi.
„Tak vy jste ten zázračný zachránce mého mobilu. Benjamin Johanson?“
„Už to tak bude, našel jsem ho včera na Lika Street. Ležel na trávníku.“ Řekl a podal mu jeho mobil. „Asi mi vypadnul, když jsem tam tudy projel na motorce. Můžu vám říkat Banner?“ „Ale jistě.“ „Tak co si dáte?“ „No, pivko by se šiklo. A vy jste Johny Frost?“
„Bohužel. Určitě mě budete znát z Pheonixů.“
„Jistě pane Frost.“
„Říkejte mi Johny.“
„Dobře Johny, je to moje oblíbená kapela.“
„Sám jsem se divil, kolik máme fanoušků. Něco vám řeknu Benjee. Kdyby nebyly manažeři už by žádní Pheonixové nebyli.“
„A-ale jak to?“
„Všechny nás sebrali hledači talentů, nahnali nás dohromady, ze začátku nám to klapalo, ale postupně jsme si začali lézt na nervy. Myslím, že kdyby nám nenabízeli pořád větší prachy, byli by jsme každý jinde. Nebo je to možná tím, že nikdo z nás nic jiného neumí.“
Chvilka ticha, Benjaminovi tohle vyrazilo dech. Kapela podle něj vždy působila jako skvělý celek, nemohl uvěřit, že něco tak úžasného bylo dílem manažerů.
„Asi jsem ti Benjee zkazil dojem o Pheonixech. Omlouvám se.“
„Nevadí, je lepší znát hnusnou pravdu než nádhernou lež.“
„Ano a proto jsem neskončil jako Liliane, když jsem se dozvěděl o smrti mého syna.“
„Liliane byla vaše přítelkyně?“
„Byla.Už není. Zamkla se v koupelně, napustila si vanu a pak si podřízla žíly.“
„To je mi líto.“
„Ale nemusí, už je to za mnou.“
„Jo, vypadáš vyrovnaně. To už nikoho nemáš?“
„Nemám nikoho, komu bych chyběl a kluci z kapely to mají myslím stejně. Já se obejdu bez nich a oni beze mne. Rozdíl mezi nimi a mnou je , že beze mne by se kapela rozpadla.“
„Je to tím, že zpíváš, že jsi frontman?“
„Já k tomu všemu ještě skládám texty, které jsou kritiky pozitivně hodnocené. A za to mě zbytek kapely nenávidí.“
„Pro popularitu?“
„A nebo taky proto, že jsem kapelu všemožně proslavil.“
Seděli v hospůdce ještě hodně dlouho. Povídali si o životě. O knihách, zkrátka o všem možném . Podle Benjamina byl Johny hrozně sympatický člověk a Johny si myslel to samé. Domluvili si, že si spolu zase někdy vyjdu. Vyměnili si telefonní čísla a kolem půlnoci odešly domů.
Cestou domů Benjaminovi šrotovala v hlavě myšlenka. Snažil se na ní nemyslet, ale myšlenku odehnal až hlad. Po cestě našel jednoho bezdomovce, i když k němu už od pohledu nacházel odpor, přemohl ho hlad a vysál ho. Byla jedna hodina ráno, ukládal se ke spánku. Už ležel v rakvi, když myšlenka vylezla z jeho hlavy jako nějaký odporný netvor z hlubiny jeskyně. Začalo mu docházet, že z Pheonixů bude velmi brzo potrava pro svět vlkodlaků a upírů. Pokud s tím něco neudělá. Jenomže jediná věc, kterou by pro Johnyho mohl udělat byla téměř neuskutečnitelná. Chtěl ho s někým seznámit, ale nikoho tady neznal.
Za měsíc musel jít na jeden den zpět. V ten den mu probíhali všechny testy a jeden z nich spočíval v prověření vzpomínek s myšlenek. Doktoři mu vlažili do mozku sondu, která do sebe kopírovala jeho myšlenky a vzpomínky. Jediný člověk, kterému by Johny teď chyběl byl asi jenom on. Tok jeho myšlenek rychle klesal a tak se mu podařilo usnout.
Vzbudil se v půl deváté ráno. Namazal se krémem proti slunečnímu záření a vzal si kontaktní čočky. Ranní hygiena ho probudila natolik, že byl schopen zvažovat trochu reálněji. Nebo si to aspoň myslel.
Jedna těch myšlenek, kterou považoval za reálnu byla, že by prozradil Johnymu, kdo vlastně je Benjamin Frost. A přišla mu natolik skutečná, že zavolal Johnymu, že se s ním potřebuje sejít. Johny jako nabídku přijal a domluvili se na osmou hodinu toho dne opět v hospůdce U dobrého žokeje.
Když vycházel z domu, vůbec si nebyl jistý tím, co dělá. Naposled cítil takovou nejistotu ještě když byl člověk. Jeho rodiče pokousali upíři, ale přežili a tak ve dvaceti letech začal jeho upíří život. Taky původně žili u lidí, ale jakmile se dozvěděli o světě upírů a vlkodlaků, okamžitě se tam přestěhovali. O sto let později se dal Benjamin na konzervatoř pro budoucí inspektory.
Teď chápal proč je práce inspektorů tak dobře placená. Musí najít někoho, kdo je životem dostatečně poškrábán a hrát si na jeho přítele. Bohužel takový lidé se umějí chovat k ostatním a vybírat i pozitivní věci z něčeho, co se může zdát jako špatné až zlé a mají celkově vlastnosti, které se hledají těžko.
Už stál u oblíbeného podniku a otevíral dveře. Bál se, ale zároveň byl zvědav na Johnyho reakci. Kouknul se na hodinky. Měl zpoždění. Když přišel k baru Johny už tam seděl a popíjel vodu. S pivem čekal na Benjamina.
„Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě, měl jsem rušno.“ Zalhal Benjamin.
„To nevadí, někdy neuškodí chvilku přemýšlet navíc.“
„Jo, ale stejně se omlouvám.“
„A co si mi chtěl říct?“
„Bude to složitý a možná to nebudeš chtít slyšet.“
„Potom, co jsem zažil už nemůžu slyšet nic horšího.“
„Dobře, tak jo. Věříš na upíry?“
„Ne, spíš ne. Ale někdy jsou chvíle, kdy věřím na cokoliv. Chceš mi říct, že jsi upít a chceš mě vysát?“
„Nechci tě vysát.“ Benjamin vycenil na Johnyho své upírské špičáky. Jonymu vyskočilo obočí, jak nejvíc to šlo.
„Vážně tě nechci vysát.“ Dodal
„A- co vlastně chceš?“
„Chci ti říct co přijde za měsíc, když něco neuděláme. Bohužel asi nemáme co dělat.“
„A kde se tady vlastně berete? Je vás víc?“
„Od doby konce války mezi upíry a lidmi jsou dva světy. Svět lidí a svět vlkodlaků a upírů. Upíři nebo vlkodlaci se ve vašem světě vyskytují pouze jako inspektoři.“
„Jaká válka a-a kdo vyhrál? A kdo a co jsou vlastně inspektoři?“
„Vyhráli upíři. Udělali menší kopii zeměkoule a na tu přestěhovali vás. Vymazali lidem paměť a tak začali na zem lidí jezdit inspektoři. Ty se tady zabydlí a začnou si okoukávat lidi. Ti, co kolem sebe nemají nikoho, komu by chyběli budou později odloveni, naklonováni a pak poslouží jako potrava buď pro upíry nebo pro vlkodlaky.“
„A za měsíc mě odloví?“
Á tě nechci odlovit. Potíž je v tm, že já jdu za měsíc na kontrolu. Budou mi kontrolovat, jestli jsem někoho nenašel.“
„Tak jim můžeš říct, že si nikoho takového nenašel.“
„Ne, to nemůžu. Budou mi kontrolovat paměť a myšlenky – sondou. A tu neobelstím. Věř mi, rád bych t pro tebe udělal, ale nejde to.“
„Tak to je parádní. Včera mi zachránil mobil upír,kterej se mnou chce nakrmit půlku upířího světa s Drákulou v čele. Nemůže pro mě nic dělat, protože mu do mozku dají sondu. TAK TO TI FAKT MOC DĚKUJU!“
A s těmito slovy Johny odešel. Benjamin s provinilým pohledem zaplatil účet. Když šel domů, opět si udělal z jednoho bezdomovce večeři. Doma vyhrabal blok a začal si sepisovat důvody, proč se chtěl stát inspektorem. Našel jich překvapivě mnoho. Po půl hodině nicnedělání mu začal zvonit mobil.
„Promiň, že jsem se na tebe naštval.“ Ozval se melancholicky hlas. Byl to Johny. „ Mám toho za tenhle den dost a tohle mě hodně rozrušilo.“
„Koho by to nerozrušilo?“
„No,to nevím. Poslyš, nechceš se ještě sejít?“
„Tak jo, kdy a kde?“
„Sejdeme se za půl hodiny u tebe před barákem, když mi řekneš ulici a číslo domu.“
O půl hodiny později už Benjaminovi zvonil zvonek. Rychle uklidil rakev a šel Johnymu otevřít. „Napadlo mě, že…. Stejně už nemám pro co žít, užiju si poslední měsíc svýho života, aspoň vím kdy to přijde a to štěstí má jen málo lidí.“
„Jakto, že se se vším dovedeš takhle rychle vyrovnat? Přejeli ti kluka, zabila se ti žena a teď tě chce vysát zhruba stotisíc upírů a ty jsi pořád v pohodě. Takhle vyrovnaný bych chtěl být.“
„Každá věc má i svou světlou stránku, teď už vím, že se nebude dlouho trápit. Zítra bych tě
mohl seznámit s klukama ze skupiny, třeba si odlovíš i je, protože jsou na tom skoro stejně. Druhý den se domluvili a odpoledne Johny seznámil Benjamina se zbytkem kapely. Bylo na nich vidět, že s ním nechtějí být moc velcí kamarádi. Podle jejich chování pozná, že jsou na tom ještě hůř, než Johny.
„Víš, asi budu muset vzít pryč i zbytek kapely.“
„Proti tomu nic nemám,možná jsem i pro.“
Nejvíc ho překvapilo, když šli po ulici a Benjamin měl hrozný hlad.
„Jak dlouho už jsi nejedl?“
„Přibližně den a pár hodin navíc.“
„Už máš hlad a je to vidět. Jestli chceš, zavedu tě na místo, kde je hodně bezdomovců.“
„Souhlasil bych, ale ty bys z toho mohl mít šok a to nechci.“
„Stejně mě to taky čeká, aspoň nebudu překvapený. Tak pojď.“
Došli k místu. Johny nestačil nic říct a už se projevil Benjaminův hlad. Brutálně se vrhnul na bezdomovce. Vysál ho a nechal jeho bezmocné tělo ležet na místě. Otřel si ústa a šel k Johnymu.
„neboj, tebe nebudu takhle lovit, u tebe to bude jiné.“ Řekl Benjamin.
„I kdyby to bylo takhle bylo to dost rychlý a možná i bezbolestný.“
V následujícím týdnu objevil Johny v Benjaminovi textařský talent a přinutil ho aby pro něj napsat písničku. Benjaminovi se moc nechtělo, ale co by pro oblíbeného zpěváka neudělal.
Během týdne napsal
Benjamin píseň „Show me Chat is life“, která byla především o tom,jak si v poslední době užíval a zjistil, že život má i jiné, než stinné stránky. Johny k ní složil hudbu a během dne byla nazpívaná.
„Tak mě napadá, nemohl bys mě odlovit ty?“ zeptal se jednou Johny.
„Mohl, ale bylo by to komplikovanější a musel bych se ohlásit dřív, než by mě přivolali. Asi o tři dny dřív.
„Já bych byl radši, kdybys to byl ty, kdo mě bude lovit. A byl bych rád, kdybys byl se mnou až do konce.“
„Nevím jestli bych toho byl schopen, je to nepříjemný, sledovat, jak někdo, ke komu máš blízko umírá.“
„Tak zítra ohlaš, že přijedeme za dva dny, ale slib mi, že si aspoň promyslíš, to, o co jsem tě požádal.“
„Pokusím se.“
S těmito slovy se rozešli a Benjaminovi bylo hned jasné, že s tím na ty jatka půjde i kdyby nechtěl. Johny s vědomím, že už jeho trápení nebude dlouho trvat usnul celkem rychle. Benjamina však hlodalo svědomí a neustále mu na mysli utkvívala jedna myšlenka. Jak s tím může být tak vyrovnaný? Přece v sobě má ještě úcty k životu, I když po jeho životních problémech nečekal nic, co by se dalo nazvat láska ke svému životu. Avšak i přes stavy sebepoškozování byl naprosto vyrovnaný s tím, co přijde, co bylo a bude.
Druhý den, hned z rána ohlásil Benjamin svoje úlovky, ale ohlásil, že jednoho si odvede sám. Nadřízení proti tomu nic neměli a tak svůj příchod ohlásil na popozítří v 19:30.
„Tak už jsem to vyřídil. Tebe vezmu já, pro zbytek Pheonixů si přiletí lovci. Máme být v 19:30 v hlavní budově inspektorátu.“
„Tam je moje konečná?“
„Tvoje a zbytku Pheonixů“
Johny se tvářil spokojeně, na člověka, kterému bude za tři dny konec,se tvářil až moc spokojeně. A Benjamin začal mít pocit, jako by na něj něco chystal.
V den, kdy se měli sejít byl Johny velmi nervózní, nervóznější než kdy předtím. Napadalo ho spoustu bláznivých nápadů a jeden z nich mu napovídal, alby se alespoň pokusil zabít Benjamina. Ale na to nebyl dost silný, chtěl žít, ale jiným způsobem než doposud. Už nechtěl cítit bolest, stesk a utrpení.
„Nechtěl bys mě udělat upírem? Všechno by se vyřešilo.“
Nevyřešilo by se nic, bylo by to ještě horší, kdybys měl hlad, byl bys schopen zavraždit kohokoliv, kdo je v tvém nejbližším okolí. Kdybych si měl vybrat mezi vampírstvím a smrtí, zamřel bych.“
„Dobře tedy, vyrazíme.“
Letěli. Dlouho, hodně dlouho. Jako by každá minuta trvala tisíc let. Až konečně dorazili k bráně inspektorátu. Byla veliká, bílá a zdobená lebkami. Člověk,který před ni stál si připadal neskutečně malý a velmi, velmi smrtelný.
Najednou věděl, že smrt je nadosah a už se tomu nevyhne.
„Jméno, příjmení a povolání.“ Ozvalo se ze sluchátka.
„Benjamin Johnson, inspektor.“ Odpověděl.
„Co si přejete, pane Johnsone?“ ozvalo se po chvíli.
„Máma tu potravu a vedu ji na jatka.“ Řekl Benjamin znechuceně. Snažil se vyhnout Johymu udivenému pohledu, ale nešlo to. Byl vyděšený víc než předpokládal, na tváři se mu udělaly vrásky a teď vypadal o dvacet let starší.
Brána se otevřela s hrůzostrašným vrzáním. Vešli dovnitř. Benjamin první a Johny o dva metry za ním. V šeru, zhruba dvacet metrů od nich, se rýsovala mrtvolně bílá postava.
„Ahoj Benjee, už měsíc a ty máš potravu. Já věděl, že budeš excelovat, ale že budeš až takhle dobrý, to jsem se nemyslel.“
„No, tak děkuji za poklonu, to jsem netušil. Že zrovna vy mě budete takhle chválit.“
„Tak pojď, podíváme se,kam toho hajzlíka dáme.“
„není to hajzlík, jmenuje se Johny, Johny Frost!“
„Tak odvedeme Johnyho do místnosti, kde ho naklonujeme a rozhodneme, do jakého žrádla půjde.“
„Já chci ale jít s vámi.“
„To nemůžeš, inspektoři můžou maximálně odvádět sem, ale dál už ne.“
„A budu si s ním teď moci ještě promluvit?“
„No….,ale maximálně pět minut. A jestli chcete soukromí, tak jděte pořád rovně a zleva druhý dveře.“
„Dobře, děkuju.“
Šli a chodby jakoby byla nekonečná a trvala věčně. Benjamin se začal bát o svých pět minut a Johny tento strach cítil také. Ale neuběhla ani půl minuta a už byli u dveří. Nejdelší půl minuta, co kdy prožili.
„Až přijdeš tam, odeberou ti krev a natrousí ji do takových obřích vajíček, ve kterých se během deseti minut zkopíruje tvoje tělo, ale nebude mít schopnost mluvit. Tobě zavážou oči a nechají tě tam. A až k tobě potom někdo promluví odpovídej jenom kladně, budeš to mít potom jednodušší.“
„Já-já se o to pokusím. A-ale chci tě o něco poprosit. Prosím, až umřu, najdi moje tělo-ale moje,ne mojí kopie-a zakopej ho na hřbitově v mým světě. Na jakýmkoliv hřbitově.
„Dobře, já se pokusím.“
„Podívej, hele, chci ti říct, e´že by sis měl života víc užívat. Jseš hrozně utrápení tím co jsi a tak celkově. Neexistuje žádej lepší život, než ten, co jsi dostal. Ten chlapík, co v tobě je, s tebou zůstane do konce života. Všichni ostatní můžou odejít a nikdo jim v tom bránit nemůže.“
A pak se otevřeli dveře a přišel ten vlkodlak, co chválil Benjamina.
„Už je čas.“
Zvedli se. Objali se, větší gesto lásky k sobě chlapi nesvedou-pokud nejsou homosexuálové. A to bylo naposledy, co Benjamin viděl Johnyho živého. Potom se zavřeli dveře a Benjamin zůstal v místnosti sám.
Johny šel chodbou a v očích se mu promítal celý život, všechny radosti, ale i útrapy. Pak mu nabrali krev, přesně tak, jak Benjamin říkal, posadili ho na židli a zavázali mu oči. Když se o zeptali jestli věří na upíry a vlkodlaky, odpověděl kladně.
Pak už jen malý záblesk bolesti a dál nic.
Když Benjamin hledal Johnyho mrtvolu, našel ji podle hodinek, které vždycky nosíval. Přinesl jeho tělo do lidského světa a tam mu ustrojil pohřeb. Moc lidí se nezúčastnilo, ale Benjamin byl šťastný za každého člověka, který přišel.
Tři dny po pohřbu mu žal zastínil mysl. Bylo těžké nemyslet na sebevraždu. Ale přesto, přemýšlel jak by se z tohoto světa dostal.
Jednoho rána se probudil, ani o tom nevěděl a šel do lékárny pro tekuté stříbro. Když si ho přinesl do bytu neváhal a vypil ho najednou. Celou lahvičku. Začala ho třeštit hlava a příšerně bolet břicho. Tento stav trval hodinu, která ale překvapivě netrvala tak dlouho, jak si myslel. Pak se naposledy kouknul z okna na pochmurnou ulici. Promítnul si celý život před očima, jako to dělají ti, co už jdou na smrt, zhroutil se na zem a jeho duše odešla. Smrt není jen konec života, ale i konec všeho utrpení.