::.nikdo nadvakrát.::

Jednou se probudil ve dvou. V hlavě měl dva, v očích měl dva. Jeho výraz dospěl k šílenství. Lidi, které běžně míjel, byli nebezpeční, byli to lidé, kteří od něj něco chtěli. Smrt. Uzavřel sám sebe za železná vrata svého já. Byl šílený, ale jedno z jeho já si připadalo zdravé. To druhé byl Nikdo, byl zmizení ze světa, Nicota. Už nebyl. Neexistoval.
Parodoval.

Začal kouřit. Nervy. Prý. Kamarádi už kamarády nebyli. Nechtěl je, nestál o ně. Bolelo je to, zraňovalo. Ale on už se nestaral. Však bolest přejde. Prý. Nevěřil. Svět a život pro něj byla předem prohraná bitva. Vzdal to jen to začalo.

K čemu vítězství? Co by s ním dělal? Napsal by ho? Nahrál by si ho na vynil? Nevěděl. Nestál o něj. Netoužil po vítězství. Toužil po... čem vlastně. Nevěděl. Všechno pro něj ztratilo smysl. Všechno mu splývalo dohromady, do jednoho chumlu barev. Převažovala šedá.
Až na jeho vlastní slova. Ta byla hned vedle.


Přestavěl si byt. pokoj, ve kterém pobýval nejvíce, si vymaloval dvěmi barvami. Neznal důvod proč to udělal, ale udělal to. Nepotřeboval ke všemu mít důvod. Nebo ho chápat. Věci přemístil. Řekl si, že změna mu neuškodí.

Kreslil své autoportréty. Zasypával je popelem z cigarety v koutku úst. Soustředil se. Pekelně. A četl Cohena. A byl na to hrdý.

Měl rád whisky a víno. Červené. Whisky měl radši. V pátek večer se napil. Trochu. Potom trochu víc. Pak už to nesledoval. Byl rád, že si vždycky kupoval krabiček víc. Když pil, kouřil. Hodně.
Seděl v křesle, kouřil, pil, pozoroval strop /nově nabarvený!/ a poslouchal blues/jazz ještě z vynilu. Není nad černochy ze San Franciska.
Začalo mu být špatně. Točila se mu hlava a on byl mezi indiány, co tančili kolem ohně. Pak byl na lodi, na moři, bez námořnické čapky. Ukradla mu jí jeho milenka. neměla ho nikdy doopravdy ráda. a pak se mu vrátil jeho strop, vyhaslá cigareta, láhev co byla plná. Někdy. Bylo mu špatně. Fyzicky. Ale spíš psychicky. Šel si lehnout, nerozsvěcel si na cestu. Neboural.

Ráno mu bylo špatně. Uvařil si kafe. Jenže se mu z toho aroma udělalo špatně. Záchodová mísa a slzy v očích. Prej, že kluci nepláčou. Jedno z jeho já vyzvracel do záchodu společně s opilostí předchozího dne. Vzal si aspirin. Bylo mu líp. Kafe vylil a zapálil si. Bylo mu fajn. Jen ty oči byly jiný. Na barvě nezáleží. Na odlesku a výrazu v nich jo. Odešlo špatný já. Chyba.

Seděl a nevěděl. Byl nikdo. Vlastně nebyl. Nemohl se pohnout. Ani vnitřně. Přestal být. Roztřásly se mu ruce, ale on to snad ani nevnímal. Telefon, co byl němý celou věčnost, oživl. Zazpíval. V tónině, která mu nesedla. Chraptěl. Nezvedl sluchátko. K čemu taky. S existencema mimo jeho tělo nekomunikoval.

Pustil rádio, zamkl byt a zapálil si. Telefon vypojil ze zásuvky. Televizi hodil z okna a ani se nedíval, jak se rozprskla při dopadu. Nikoho nezranil. Zatáhl rolety a nechal se pohltit šerem. A svýma myšlenkama. Svýma myšlenkama na nic a všechno.

Bylo mu fajn a bylo mu skvěle. Dlouho.