Nichts zu danken

Škobrtnutí podpatku o nerovný povrch chodníku.
Nesnáším boty na podpatku!
Nesnáším šaty!
Nesnáším tanec!

A pozvání do hospody.
Nechceš to zatáhnout?
Ne díky. Ani slivku si nedám. Už nikdy tenhle příšernej vohoz!

A pak nuda jako obvykle. Že by přišel?
Přeci jen ve mně hrklo
Zkusim to, bude sranda. Zamilovaná až po ježka na hlavě. Půlka cigára zašlápnutá na zemi vyčítavě na mě kouká.
Sorry, Evičko-slimko, musim zpátky na parket. Balit kluky.

Pak se to stalo. Celej neuvěřitelnej večer.
Jeden tanec za druhym a po něm spousta dalších večerů.
Tančili jsme pořád, ne na parketě.
Ale bylo to úžasný. Byli jsme šťastný jak blechy.
Dlouho.

Jenže potom už jsme si nestačili. Já chtěla pryč, zoufale pryč. Tys chtěl spokojenej usedlej život. To nešlo. Milovali jsme se nesčetněkrát, ale jako by jedna pitomá buňka chyběla k dokonalýmu splynutí.
Ta částečka se zatoulala jinam, kam zoufale chtěla.

Ne vždycky většina zvítězí.

Stalo se hodněmoc věcí, chtěla jsem pokaždý znovu začít, znovu obnovit to, co bylo krásný, ale už není.
Teď už chápu, že to nejde.
Teď už nechci nic obnovovat, ikdyž to bolí.
Teď už jsem snad konečně vyléčená.
Vyléčená z naivity.