Bouře v horách V.

Ráznými příkazy přesvědčil strážce u brány, aby jej pustili ven z hradu. Vyšel po padacím mostě. Dřevo pod jeho nohama měkce křupalo a vrzalo, ale nevšímal si toho. Tvrdými kroky měřil délku mostu, až dospěl na jeho konec. Pozorně se rozhlédl, jestli jej nějaký zvědavec nepronásleduje. Neviděl nikoho.
Vykročil pryč od brány na začátku mostu a namířil si to k cípu Salazamového hvozdu, který ke hradu vybíhal z velice mohutné masy celého lesního masivu. Serenus měl v úmyslu strávit den nebo dva bez přítomnosti kohokoliv.
Došel až k jakémusi potoku, menší říčce, která tudy tekla, a tam se usadil. Natáhl se na sametovou, rosou zvlhlou trávu. Mezi větvemi nad ním prosvítaly útržky nočního nebe spolu s drobnými skvrnami mraků. V noci by mohlo pršet, napadlo ho. Salazamové listí šustilo a ševelilo tichými zpěvy. Serenus zavřel oči.
Dlouho už nebyl sám. S úsměvem si vzpomněl na tu poslední děvečku. Drobná a stydlivá blondýnka s medovýma očima. Byla dobrým rozptýlením. Ani ta rudovláska před ní nebyla špatná. Vlastně, když nad tím tak uvažoval, tak žádná z těch husiček nebyla k zahození. Až na pár výjimek...ale to byla jeho chyba, neměl si vybírat tak mladé holky.
Zamračil se.
Co mu to jen Serena říkala? Když se mu snažila mluvit do duše, něco namítala proti jeho záletům. Nechápal, proč by si nemohl užívat mládí, když toho tolik prožil. A tolik udělal.
Možná měla ale pravdu. Ne, ne to je hloupost, on žádnou chybu neudělal. To jen Serena to vidí tak černě. On přeci žádný „proutník“ není! A i kdyby...co by s tím mohla udělat?
Ten den ho vyčerpal. Neustále byl pod tlakem Sereniných rozkazů, proseb a výtek, musel si vzít na starosti celý obvod zápisů na turnaj. Zmáhalo ho to. Byla to přílišná zodpovědnost. Kdyby se na někoho zapomnělo a nezařadil se do seznamu, mohl by z toho být skandál.
Unaveně uvolnil všechny svaly. Celé tělo ho bolelo. A obzvlášť hlava. Občas měl dojem, že se mu někdo snaží dostat do mysli. Snažil se obrnit ji proti všem vlivům a když to po čase přestalo, přirovnal to spíš k Sereniným pokusům prodrat se do jeho myšlenek.
Ale dnes to tu bylo zas. Slyšel tichounký šepot, úporný tlak někde za očima. Za bdělosti se mu zdály sny, popřípadě viděl úplně jiné věci. Jakoby ho vtahoval jiný svět.
Nebo se mu někdo snažil něco sdělit. Což ale nepovažoval za pravděpodobné.
Konečně ho přemohl spánek nerušený hradními světly, halasem z Podloubí a komnat hostů, všemožnými pachy z kuchyně. Tady v lese byl sám. Pohlcovalo jej jen ticho.
Než mohl ale usnout tvrdě, jakoby se někdo chopil další příležitosti mu proniknout do myšlení. Zdálo se mu, že kráčí chrámovou lodí. Bylo to v nějaké polorozpadlé katedrále, kterou obrůstal les. Až v dálce ve předu stál oltář s modlou neznámého božstva a všude po rozpukaných zašedlých stěnách se plazily popínavé ruce stromů. Gotická klenba se rozpadala, všude vládlo ticho. Jen někde mezi dřevěnými lavicemi se kmital šepot. Tichý a chraptivý. Ševelivý hlas jako by snad odrážel Serenusův vnitřní neklid.
Pokračoval lodí dál dopředu, chtěl vidět ten oltář, pokleknout ke starým bohům pohanů. Ale čelo lodě jako by se vzdalovalo. Čím rychleji šel, tím dál byl oltář. A najednou viděl, jak mu někdo kráčí naproti.
Postava měla světle modré, pavučinové šaty. Byly volné a vzdušné jako sám vítr. Byla to žena, skoro ještě dívka. Tmavovlasá s uhrančivýma očima. Přiblížila se k němu a pohltila ho svou vůní, kterou v životě nepoznal. Zdála se mu tak neskutečná. Jen snil.
Přes ramena mu přehodila stříbromodrý vlající plášť. Nic neřekla, tvář měla tajemnou. Nic mu neprozradila. Usmála se. Pak se otočila zády a šla zpátky do předu k oltáři.
Serenus ji musel následovat. Šel za ní jako smyslů zbavený. Jakoby neměl vlastní vůli. Jakoby ho očarovala.
„Počkej!“ zavolal na ni. Ale vlastní hlas mu připadal vzdálený. Dívka se napůl otočila a zavrtěla hlavou. A zmizela.
Serenus se probudil.
Lapal po dechu. Na tváři ho něco škrábalo. Odehnal brouka, který se mu procházel po líci, a posadil se. Uvědomil si, že měl hlavu položenou na měkkém. Obrátil se. Za sebou nahmatal modrostříbrný plášť.

„Paní, váš bratr se už vrátil,“ oznámil Sereně starý sluha.
„Ať okamžitě přijde!“
„Ovšem,“ přikývl sluha a za několik okamžiků jej ve dveřích vystřídala znuděná tvář jejího bratra.
„Serenusi!“ zavrčela Serena prudce se vymrštila ze sedadla. Serenus nehnul ani jediným svalem v obličeji, aby dal jakkoliv najevo emoce.
„Kde jsi byl?!“
„Kde bych měl být?“ otázal se znuděně a líně se usadil do křesla dva kroky od Sereny.
„Kde bys měl být?! A děláš si ze mne legraci? Jsi pryč celý týden a ještě se tváříš jako neviňátko?“
„Sereno, uklidni se. Byl jsem pryč jen jednu noc. Nehraj na mě žádné divadlo.“
„Divadlo? Serenusi, turnaj pomalu končí! Byl jsi týden bůhvíkde. Měla jsem o tebe strašnou starost!“
„Týden?!“
„Ano. Zatrolených sedm dní.“
„To není možné,“ vydechl Serenus a ponořil ruce do tmavých vlasů. Nemohl to být týden. Spal přeci jenom chvíli. Vzbudil se ještě tu noc...nebo to byla jiná noc?

„Nashle! Sbohem! Ať vás bohové ochraňují!“ Z hradeb doléhaly poslední výkřiky na rozloučenou. Turnaj byl u konce a hosté a účastníci se vraceli do svých domovin. Lestuamu se zas pomalu vylidňovalo. Hrad začínal být opuštěnější než v době soutěží.
„Kde je?“ zeptala se Serena tvrdě, když v pokoji s Abigail osaměla. Stála u okna a dlaň měla přitisknutou k chladnému zdivu postranního pilíře. Vyhlížela ven na nádvoří. Odsud bylo vidět až za samotné hradby města, široké koruny vzdálených salazamových stromů ve Hvozdu ležely pod ocelově fialovým nebem. Schylovalo se k večeru.
„Nevím, Sereno. Asi ti to dělá veliké starosti,“ řekla Abigail a otřela si ústa od maliníkové šťávy.
„Ano, veliké,“ potvrdila Serena a obrátila se od okna. „A bojím se, aby se mému bratrovi nestalo něco zlého.“
„Určitě bys věděla, kdyby se mu něco stalo.“
„Víš, Abigail, od chvíle, kdy zmizel na celý týden, mám takový divný pocit. Ve snech se mi zjevují jiné krajiny, neznámý les plný mystik, snů a myšlenek.“ Serena se zamračila a potřásla hlavou.
„Sereno, míváš takové sny. To ještě neznamená, že je Serenus v nebezpečí. Je taky možné, že ho prostě nebavila vřava a jásot lidí při hrách.“
„Ne, ne. Znám ho moc dobře. Tohle mu nevadí. Ale od doby, kdy jsem odjela na Kaarneyol, začal být divný. Choval se tajnůstkářsky. Samozřejmě, že jsem mu chtěla kolikrát nahlédnout do myšlenek, ale oba dva si umíme své myšlenky chránit proti druhému. Bránil se, vzpíral! Nemohla jsem nic dělat. Co když zmizel mojí vinou, Abigail? Copak …“
„Ne, to není tvoje vina. Nesmíš o tom takhle uvažovat. On se vrátí.“
Serena pokrčila rameny. Abigail vstala a přistoupila k ní. Pevně ji sevřela v objetí a pak mlčky opustila její pokoj.
Serena se svými výčitkami osaměla.