Hledání duše v útrobách vlastního těla

Hledání duše v útrobách vlastního těla

Rozhod´ jsem se svou duši najít,
už nemohu to déle tajit,
je někde v hloubi mého těla,
když ne – tak asi uletěla.

Sám sobě teda lezu krkem,
zvedám si mandle, mířím dolů,
kolem sebe mám úzkou štolu,
vpředu jsou plíce, těžce funí
a nalevo mé srdce duní.

Duše tu není, marně pátrám
a útrobami dále šátrám,
přede mnou pevná skála stojí,
snad tady najdu duši mojí,
v temnotě kolem slepě tápu,
pomalu ale všechno chápu,
skutečně se tu těžce pátrá.
Je to má duše!?
Ne, toť játra!

Nic nenalézám ani tady, vskutku,
kouknu se ještě do žaludku,
plížím se kolem jeho stěny,
z hora tu kanou husté hleny,
co jsem to našel, nevím, tedy.
Je to má duše!?
Ne, toť vředy!

Sunu se dále tlustým střevem,
když zasažen jsem zvláštním jevem,
tunelem útrob vše se řítí,
na konci malé světlo svítí,
konečně mi tu naděj svitla
to snad se duše má kol kmitla.
Je to má duše !?
Ne, jsem v řiti!

Koukám se vpravo, koukám se vlevo,
a kolem mne jen slepé střevo,
duše tu není, je to k zlosti,
snad ukryla se v morku kostí,
než k poslednímu dojdu soudu,
kouknu se ještě do svých oudů.

I v prstech nohou marně hledám,
duše tu není, tak se zvedám,
vracím se zpátky apaticky,
vtom nade mnou houpá se převis.
Je to má duše !?
Ne, toť penis!

Bezduše visí, jako vždycky…