Životy těch, co balancují ...

Zatímco mlčíš;
její svět má jiskry v očích, je totiž zatím Tvou záhadou..
-
// Nedávno ses vychýlil z dráhy, jsi její oběžnice. Ztracený, záchranný bod, co tolik potřebuje. A tak se Tě snaží získat zpět. Píše Ti rozsáhlé básně a v pravidelném rytmu mačká listy zežloutlého papíru,
.
se zjištěním, že zkrátka neumí být víc poetická a bláznivě ( jejich) srdce rvoucí,
než v těch krátkých chvílích

kdy nepovinně přemýšlí nad vším, co je její láskou
Dnešní odpoledne bylo tak zvláštní, zřejmě naposledy tak krásný den, kdy Slunce nepálilo ale jen tak mírně hřálo a přitom byla strašlivá zima. Mrazila a očišťovala. S novým nádechem i nový dech. Šla pomalu cestou, kde nebylo vin a tudíž i jiných lidí.Jen ona a její myšlenky. Usmívala se v jakési radostné euforii z čehosi nepopsatelného, nepochopitelně jejího. Z důvodů a příčin, že ač jde sama, někde určitě jsou. Deset či tisíc kilometrů nemělo význam, nemělo váhu. Ty lásky, ty trápení a paralně propletené osudy.
Dávno holá pole šuměla o její pošetilosti a chladivý vítr z hor, co jí čechral dlouhé vlasy, přirovnával neomaleně její city k zrajicím vínům.
Byla- li důvěřivá a zprvu trpká, nechtěli ji ...
Začalo to před pár lety, stával denně na stejném místě. Stávala tam s ním bez ohledu na čas, den , nalády a povinnosti, ale on nikdy nestál o ni. Kruh, nezačarovaný a nekouzelný, jen beziluzně realistický. A i když v tu dobu moc nechápala, uměla trpět. Spávala častěji než dřív, než bylo zdrávo a zvykem dohromady, mučila se svými sny, co se nikdy neplnily. A on zřejmě ve své zamilovanosti do dívky snad ani né hezčí, né milejší, jen své, netušil.A ona mu to přála, neuměla ničit, šlapat, brát. Nesnažila se slovy popsat tu hru uvnitř žeber, snad to ani neuměla. Neměla odvahu, jen věděla, že kruh je hezčí než trojuhelník. Že se o jeho hrany nezraní. Byla dítětem, malým, bojácným, co nechtělo být zklamané a co si přece muselo střežit svá malá či velká tajemství. Co buhví proč nikdo nechápe. Taková prostota, nevinnost, jednoduchost v neohrabaných slovech, červenajicích tvářích, sklopeném zraku, jenže všichni do jednoho zaujatě hledali složitost. Neuměli hledat mezi řádky. A když tak, tak předsudky její lásku ubíjeli.
,, Mariano, nebyl by princem, nebyl by ani zlodějů králem. Lhář, byl podvodník, byl .... " Ano, byl. Její první dětskou a nejhezčí, platonickou a tolik neopětovanou čímsi, nevěděla jak to velkolepé nazvat. A klidně se smějte vy, pokud jste nikdy nebyli malí. V tom případě je totiž jasné, že nepochopíte, proč snášela a odpouštěla. Všechnu tu tíhu srdce, pohledy a všechny meče v jeho kamarádských ústech, které ji naučily vážit si všech milých a lidských slz, vypadlích z pod víček.
.
.
Tu cestu měla ráda. Všude kolem lesy, tak tmavé a hluboké. Žily s ní. A květiny, co kvetly a odkvétaly a ona viděla jak stárne. A pampelišky. Hlavně před nimi si nemusela na nic hrát, jejich chmíří bylo stejně křehké. A když odlétalo, vsázela s keři na jejich a svou lásku všechno. V dubnu, lednu i máji. Neměla lehký život. Znala hořkost i bolest, znala - Jenže jen jedné věci přikládala váhu a smysl bytí, milovat a být milována...
Byla- li občas doopravdy správně kyselá, nechtěli ji ....
Do jejích očí dával lesk, modř nejlepšího malíře. Víc než tušil a víc než chtěl. Zavadil vždy o ni pohledem, ona zaplesala štěstím a on se otočil. Bylo to tak vždy, netušil zhola nic o její existenci, stejně jako o bludičkách vztahových kruhů. Všímal si jen kvasinek ve zlatavém moku, pijan a rváč a povaleč s kudrnatými vlasy anděla, jež v postelových hrátkách s lacinými vílami předstíral někoho jiného. Anebo takový skutečně byl. A ona ho chápala. Bláznivá, byla ochotná smířit se stím, že se tak málo radoval z toho, že tou bludičkou málem být přestala. Nedal jí však moc šancí, v jednom zapadlým báru, si s ní jen hrál a opilecky jí dával radu.
,, Mariano, měla by ses věnovat něčemu užitečnému- vílám, globálnímu oteplování, politice, umírajicím dětem, malé porodnosti a vzrůstajicí kriminalitě mladých. Zkrátka měla bys být víc chladná, chladnější, bez zájmu o hrudní koše"
Jenže i když občas nevěděla, co doopravdy cítí, neměla tu sílu ho poslechnout. Věřila v to a hvězdy, a byla schopná přijmout, že spadnou. Jednou. Jen se nedokázala odpoutat od něj. A tak mu to i řekla, toho večera. V tom chladným báru, utrhla kousek nebe, zažila poprvé, nelitovala a taky toho večera na své cestě, kde proplakala mnoho slz, umřela.
.
.
Zastavila se tam, tam jako tolikrát. A pokud by nebyly vyjimky tak tam, kde vždy. Srdce jí poskočilo, když ho viděla. Ten nápis, se kterým se jí vždy s pravidelnou přesností vrací i ten pocit.
A byly-li její rty sladké od toho vína, stejně ji od sebe odtrhli. Jako by neuměli dopíjet a nacházet pravdu na dně.
Byl chudý- neměl peněz. Nechtěla zlaté dary, nejhezčí pro ni bylo to, co nosil v prázdných rukou. A byl i slabý- neboť nepoznal nic. Nepoznal pohlazení a ona chtěla, aby o něčem takovém věděl každý. Potřebovala ho zachránit a ukázat mu směr. Opětoval. První. Třesk. A tak konečně to vypadalo, že nebe bude bez mraků a všechno hezké, jako v pohádkách, zůstane napořád. Dokud nezemřou oni a ti motýli v jejích útrobách, které jí učil znát, které pojmenovali. Kouzlili. Byl romantik, dokud o tom nevěděl a nezačal se toho bát. Měnil se a ona ho nechávala takovým, jakým chtěl být. Dělala všechno, co v odlesku jeho očí viděla a co za něj později jen sama i prociťovala. Chtěl po ní, co neudělala. Tenkrát na té pohovce nemohly padat knoflíky z její košile ani z jeho kalhot, protože chtít to po 15 ti leté dívce, co je dítětem, nebylo vhodné. " Jsi divná, Mariano " Přistoupil na její letmé pusy a růže z papíru z barevných poutí, vídali se málo. A on neuměl být věrný. Hrany se ostřily, ona byla třetí. A tak se dalo čekat, ře jednoho dne pozabíjel všechny motýli, vymluvil se na málo chvil, kdy se vídají, na dálku, která křídlům nikdy nevadila. A s jistotou řekl, že láska prostě není. " Jsi divná, Mariano. A je to hlavně tvá vina. Neumím se o tebe dělit s těmi, co tě mají na očích dennodenně. Těm, kterým patří tvé pohledy. Jen za ně pykáš. Těm, kterým vlídně říkáš- jsi pro ně bita. Jsi moc hodná, a vážně divná. Neumím se spokojit s malým kouskem tvých myšlenek bez tvého mladého těla, když na kurtyzánu z Moulin Rouge prostě prachy nemám" Od té doby, nebyla narušena jak si připadala. Byla jen zlomenou, nedětskou, nedůvěřivou. Zlou, když jeho silueta mnoho měsíců nebledla. A především překvapenou tím, že stále viděla jen to hezké s ním. Poprvé. Třesk. A aby se za tím nemusela plazit zpět, napsala petici mladých dívek, co nemají žaludek na motýlí sbírky. Je tam podepsaná, viděl to celý svět.
A ona tomu ještě stále nevěří.
.
.
Stmívalo se, nabíralo to nádech kouzelna. Na té cestě prach a nad hlavou hvězdy. Byl čas, čas dát liškám dobrou noc a konečně než dojde domů přijmout fakt , že i ona udělala to, co nebylo fér...
Když po večerech nemůže spát a neví, co s tím
Přišla mu do života, zničila všechno, co mělo smysl a podstatu. Dala mu ochutnat kapku sebe a potom sebedestrukčně schodila plný džbán, co se roztříštil. Byl mladý a při ruce, k mání. Chtěl být nevědomě záchranou pro zklamanou dívku. Nikdy nic jí neomluví, nikdo, kdo ví, že ona to dělala vědomě. Tahle z chyb nebyla lidská. " Mariano, osudy lidí v tém životě jdou s tebou paralně, ty vydržíš ale oni umřou " Byla smutná, z potupy a konců. Myslela na minulého a budoucímu šla vstříc,tušíc, že sám by to neudělal. Posílala mu úsměvy kreslené na pentagramu, posílala je v láhvi jako beznaděj se skrytou nadějí. A i když většinou věděla, proč její srdce proráží své cesty, proč pláče anebo puká, nyní ne. Řekla jen, ráda tě mám a neptej se proč. Mlč, nebo zjistíme, že nám lžu.
Jejich úděl byl odjakživa míjení. Mělo to tak být, stalo se. Jsou stanice, které jsou přechodné a některé roky jsou přestupné. A pár jizev zůstane.
Když vídá smutného blázna, trosečníka, který dokud dýchá doufá, brečí. Často a hodně. Protože už by nešla. Možná, že ji miloval nejvíc. Suché růže, písně, co posluchá,to dokazují. Ale něco tomu všemu chybělo. Snad ona. Vzpomíná na něj často. Ví, byl tu..byl. I když dělá, jako by už na tom pustém ostrově, kde ho ponechala, zemřel. Přiražená k trojúhelníhové hraně,
jiná nebude. Líbil se jí někdo jiný a touha není zázrak.Je to její pocit, jako by byla děvka. Malá dáma, jejíž kočky netrpí hladem. Chodí brzo spát a její svíce nikdo neučil zářit...
Jen prostě, ty bolavá srdce.
Když pláče a volá tišeji než tiše, že plně souhlasí se psem odvedle,
co večer co večer tak žalostně vyje.
Objevil se tu on, opravdový milovník vín. Bez vyhrazenosti chutí a barev. Přijal ji takovou a věděl. Pověděla mu všechno, o vybouřenosti a bolestech. Vzal ji pod ochranná křídla a jen málo jí vyznával city. Stejně jako ona to neuměl. Spíš o tom maloval ve svém koutě a nutil ji tak alespoň znova věřit na všechny nenarozené děti, nedostavěné vzdušné zámky, tu krásnou paní, co občas zraňuje. Pomáhal jí nezapomenout na všechny suché růže a pomlky a všechny nevyřčená slova něhy, která k ní prostě patřila. Byli oba tak zvláští. Kolikrát si chyběli jen když se neviděli, měli se rádi, jen když byli spolu. A zjistili, že se vlastně neznají po měsíci. Takové doplňujicí se puzzle. Získávali si jeden druhého pomalu, někdy ztežka, jindy hezky a láskyplně. Paralně dýchajíc, nezávislí. Doufajíc. Jednou ho měla radši ona, podruhé on jí. Získali čas i praxi, bavili se spolu o všem. Byla více méně dospělou. " Mariano, mít rád hodně, znamená vyčerpat všechnu lásku určenou pro oba" řekl jí jednou a myslel to vážně. Byl to dobrý poznatek, nejčastější její chyba. Vytvořili si pevný a stabilní svět. V kruhu. A když se jednoho dne objevily hvězdy a on neslíbil, že nikdy nespadnou
měsíc se usmíval, a on ji hřál. Pomyslela si, že i jeden z večerů může být krásný. V jistotě vztahu. V tom všem, co si za ta léta vysnila, co má. Měla by být šťastná a je. Když se usmívá, když ji hladí ve vlasech, když je tu pro ni a točí se svět. Má ho moc ráda a to je víc než milovat.
.
.
Jenže všechno se opakuje, to že je o pár let starší, neznamená, že chce, aby padaly knoflíky. Myslí, že by jich byla škoda. A bloudí, balancuje po kruhu, jež začíná mít opět vrcholy.

Máš úsměv, který ji vrací o pěkných pár let zpátky
červená,
klopí zrak
a zase neumí říct, co cítí.
Je zmatená, doopravdy. Má ten dětský strach. A svá skrytá tajemství.
Nechce si ublížit, není si jistá, že by byla schopná ještě umírat a žít to všechno odznova. Nemůže vzít keřům na té její cestě víru a jemu, co s ním žije, ji samotnou. Pro pocit, že to není fér. A tebe nechce zklamat.
( On ji objímá- uměl bys to vůbec ?
Uměl bys s ní doopravdy žít, nejen ji občas poslouchat a vzbuzovat touhu, co není zázrakem
Víš vůbec, co je to za úděl ji mít rád ?
Dokázal bys přijít o o ten pocit, že ji chceš poznat. O tom, o kterém víte jen vy dva. O to, že vaše oči vědí víc.Třeba je dobré si namlouvat, že tak jak to je, je to správné. Je těžké naučit soužít se s přáteli z podzemí a chtít a dostat, spolu nejdou ruku v ruce. Kouzlo by bylo pryč, nezbylo by nic. Ani kousíček toho vzrušení, když mlčí a svět má jiskry v očích. Kdy balancují po hranách trojúhelníku, když jsou .... )

kupa zmačkaného papíru je větší. Zítra ráno v pět to všechno odvezou oranžovým vozem na skládku, někam na konec světa. A bude se pro to někdo trápit. Jenže s něčím dívka věřící na lásku , nepohne. Aniž by popeláři věděli, co za poklad mají a tak beztarostně vezou /


Protože některé příběhy nikdy neskončí podle přání a tak slavné rozhodně nebudou. Plačíc u okna si uvědomuje všechny své oběžnice a zbabělosti a chyby - " Mariano, víš, jsou některé dráhy, které prostě umí jenom smutkem být, jenže některé oběžnice mají svou vlastní sílu se jim vymanit "

Tak otevři oči, dřív než spadneš ty, i když by se nebylo čemu divit.