paneláková poezie

Paneláky jsou tu sešlejší, než si pamatuju, ulepenější od sazí, ale pořád stejně obrovské. Je to příjemně drtivý pocit. Křup jedna noha, křup druhá, nikde ani noha, opanovalo to tu prázdno a mrtvo. Všichni se odstěhovali nebo
Už je to dávno, uklidňuju se. Všechno se mění. Ulehnout, umrznout, uniknout všem těm neplodným otázkám, to bych si přála, jak tak pozoruju to nebeské panoráma kolem. Bloky budov mě svírají mezi sebou jako v lisu, chvílemi mi přijde, že si to rázuju po dně gigantického vypuštěného bazénu, cítím se tak maličká, maličká,

maličká,
tak jsi mi říkala.

Rozpomínám se. Je to pocit, co mě vede, visí ve vzduchu, přesněji nad dětskou prolízačkou uvězněnou se mnou mezi zdmi paneláků. Kolem její kolabující konstrukce se rozpíná blátivý ostrůvek posetý vajgly. Koukám, že prolízačka pořád dobře slouží k upevňování sousedských vztahů...

Chci ti jen říct, že jsi anděl, skutečný anděl.
Tak o tobě alespoň všichni mluvili.
Musí to být náročné být anděl.
Netoužila jsi někdy...
Jenom na chviličku...
Tvůj bázlivý pohled se láme v záhybech mé tváře a dopadá místo na mě na tebe. Prohlížíš si mé šupinaté tělo utkané z chuchvalců utajovaného, z těch nejošklivějších smítek tvé existence, ale necítíš strach. Bojíš se jen jich. Bojíš se jejich strachu. Bojíš se, že je pozdě. Na pravdě přestalo záležet ve chvíli, kdy sis uvědomila, že tu svoji nedokážeš artikulovat. Rozhodně ne pomocí slov, to už by byly užitečnější skřeky, křik, chrčení, ale zkuste si takhle na někoho zachrčet, až se vás zeptá, co se děje?
Vyděsili by se.
UTEKLI BY.

Nejsem si jistá, jestli je to ten správný dům. Podobá se mu ze všech nejvíc. Hledám ujištění na jmenovkách zvonků, ale většina z nich je prázdných nebo seškrábaných. Mám klíče jen od bytu, vchodové dveře zůstávají zamčené. Stisknu jeden z těch pojmenovaných zvonků. Ozve se mručivé haló a já spustím s vysvětlováním své návštěvy. Spodní byt, ano, přesně ten, ano, tam, kde už nikdo nebydlí.

A tak jsi utekla ty,
jako první.

Cvaknutí. Vzduch uvnitř je mrtvý a nehybný, prosycený tou dobře známou vůní,

botník a skříňky na stěnách jsou napěchované tebou.

S t í s n ě n o s t .
Je to příjemně drtivý pocit, jako příliš pevné objetí. Odnesu si její kožich a pár fotek, venku je zima.

Pamatuju si,
že čas od času sis dovolila malý
a docela (((tajný)))
úsměv.
To bylo fajn.

Nádech ledového vzduchu. Neumím ho nosit tak jako ona, cestou zpět se halím se do jeho těžké, huňaté nepatřičnosti a cítím na sobě pohledy lidí, kteří tu nejsou. Musím vypadat směšně. Ruce v kapsách, ohmatávám jejich tajemný obsah: sežmoulané kousky papíru, několik mincí, obal od bonbónu a zapalovač. Je mi fajn. Sluníčko hřeje a kožich hřeje, je mi konečně teplo. Když procházím kolem prolízačky, sedí na ní nějaká žena a osaměle kouří. Zdá se mi, že se trochu usmívá, a tak se usměju taky.