Páté roční období

Páté roční období

I.

Takhle vypadá křehký svět. Natáhneš ruku a on už se dávno bortí. Vidíš to, ale zastavit to nemůžeš. Zbortí se a v tobě zůstane výčitka. Ta spórovitá, vlhká membrána, za kterou se skrývá všechna tajuplnost i modré květiny. Ta skleněná zeď, za kterou přebývá nebe - roztodivně stejnorodá plocha. Ty zakázené oči leží odhozeny.

II.

Valentýna měla po škole. Už úplně a doopravdy a jednou provždy, měla nyní tolik času, že mohla byť i celý den prosedět v cukrárně. Šla kolem školního hřiště, kde mladí lidé za horkých dnů nalézají útočiště. Sedávají na schodovité tribuně, polehávají na trávě anebo hrají kopanou - ať už menší nebo větší. Dnes tu zrovna nikdo nebyl. Valentýna přelezla plot a lehla si na matraci určenou pro dopad ze skoku vysokého. Nad ní viselo blankytné nebe, zavěšeno za jakési ošidné struny volně ve vesmíru. Jedním otvorem bylo vidět papírové slunce. Byl to měsíc obarvený na žluto. Valentýna vdechovala kilometry vzduchu, daleké úseky atmosféry, stratosféry a exosféry. Mezi těmi vrstvami plula letadla, tísnící se a obávající se pádu. Letadla nemohou padat na matrace. Valentýna ano. Rozložila si vlasy po celé matraci a tím jí dala hnědý příkrov. Rozvalovala se jako kočka, líně i hbitě si prohlížejíc vlastní tělo. Smísila své vlasy s prachem a mokrým pískem, a rozhrnula si je rukou pryč ze svých pomněnkových očí. Začala toužit po tom, aby jí někdo přinesl zmrzlinu.

III.

Za jejích studentských let ulice přetékaly lidmi. Bylo to otravné, neustále někoho potkávat, zdravit, uhýbat mu, utíkat před ním a konečně přestávat to, že jste s ním museli být zrovna vy. Po stodvacáté a pořád dokola, lépe si popovídáš s Anetou, Alenou, Adélou, Ivetou, Helenou, Petrou, Amálií - i já si s nimi skvěle rozumím. Jsou krásné a vlídné, tobě udělají radost, ty jim také, mají-li na tebe čas, budou nadšeny; zajdi za nimi hned teď, ani o vteřinu později. Kde jsou? Nejspíš se potulují po chodbách, anebo pracují, možná se učí, možná se už vdaly, těžko říct. Myslím ale, že všechny se ještě vdát nemohly. Alespoň se mi zdá, že někdo vídávám opuštěná děvčata. Nu, jdi, jdi, nezdržuj se se mnou, jede mi autobus.

Na cestě za zmrzlinou musela projít jednu ulici, do kopce mírně se zvedající. Mírně letní slunce hřálo její asfalt; po její levé straně z betonového obrubníku rostla nepřehledná změť zrezlých a polámaných plotů, na pravé straně se skvěla propadlina, kde někdy parkovala auta a někdy tam byl trh. Na konci propadliny stály domy, za nimi další domy a ještě domy a ještě domy až kamsi k nádraží na druhé straně údolí. V těch bližších domech se často nacházela knihkupectví, galanterie, pojištovny. Valentýna se ohlédla zpět, do směru svého pohybu, a spatřila domy. Velké žluté budovy se tyčily nad ní, hrozíce jí prstem a z cedulí němě předčítajíce svůj účel a důvod vzniku. Valentýna vystoupala až k nim a chvíli si je prohlížela.

Vylezla na plošinu, celou tak betonovou a posprejovanou, že připomínala fialové a zelené krajiny, pokreslené plátno, arch odvážných duší. Chvíli pátrala očima po těch nesčetných nápisech, kresbách a čarách, až našla ve zdi téměř zamalované dveře. Přikročila k těm neviditelným dveřím a nevěříc, že existují, nahmatávala svýma rukama jejich okraje a panty, hledajíc kliku. Klika byla šedá a kovová, studila do zábnoucích prstů. Z dálky přišla zima. Sníh se hnal a vítr skučel, celá budova se třásla a mrzla do své nekonečné podoby, kterou má každá budova v každé dlouhé zimě. I plošina se pokryla sněhem. Valentýniny krásné nohy se oblepily bělavými, z jejího tepla, které sláblo, neochotně roztávajícími vločkami. Musela jít dovnitř a musela jít teď. Do černa a tajemna, teplé tmy. Vzala za kliku a propadla do ničeho. Dveře se za ní zavřely, a zapadavše sněhem, zmizely nadobro. Po cestě kolem domu za sto let projede vůz s rolničkami. Bude žlutě svítit.

IV.

Tma je páté roční období. Noci nejsou tím, co by nás uspávalo, ne, ke spánku nás vždy přiměje tma a to, že nevidíme. Tápeme po slepu tak dlouho, tak dlouho...když po staletí nenahmatáme nic než nic, spustíme ruce, když po staletí nedojdeme k žádným schodům, přestaneme zvedat nohy, když po staletí nevidíme, přestaneme se snažit otevřít oči. Sedneme si na zem, nahmátáme svá kolena, dáme se do pláče, jsme zapomenutí a daleko. Pak si lehneme, ležíme čím dál tím déle a nakonec už asi spíme, ležíme či spíme, pláčeme či sedíme, jsme v nepropustné tmě a to je vše, co je. Tma je ten nejhlubší spánek vůbec.

V.

Valentýna šla jakousi chodbou. Oči jí zčernaly a odrážely matný, teplý svit. Vyšla do jakéhosi sálu, zteřelé dřevo v židlích, v podlaze i schodech roztrhalo záři ohňů na stíny. Vyšla po schodech nahoru do dalšího sálu, pak dveřmi bez dveří do dalšího, stejně do dalšího, do dalšího a ještě do dalšího.

V slepých a prázdně černých oknech byly pověšeny zchátralé modré a fialové závěsy. Na stolech byly rozloženy popelníky, knihy, čajové hrnky. Židle mlčenlivě postávaly všude po pokoji. V krbech nehořely žádné ohně. Vše bylo zanecháno tak, jak to bylo zanecháno, a čas to přetvořil tak, jak to přetvořil. Valentýna procházela sály.

A stmívalo se chodbou za chodbou. Pocítila tu nemoc, která venku cítit není. Viděla na sobě tmu, její šaty byly z tmy, její oči byly tma, v ústech plynula tma. V zrcadle se spatřila celá. Kostlivé ruce, kostlivá bedra, lebka s prosvítající hvězdou.
Za sebou schody, za schody pokoj, za pokojem sál, za sálem další sál, za tímto sálem ještě jeden sál a pak znovu chodba a další zrcadlo, možná tma, možná světlo, jen ona v každém světlě je ještě více prázdná a ještě více kostlivá.

VI.

Tma je páté roční období. Není jako zima, už nepřechází v jaro. Když dospěješ do tmy, už se nevrátíš.

Valentýna si nejdříve sedla a plakala a později si i lehla. Ani Valentýna nechodila navždycky. I Valentýna srovnala svůj spánek s tmou. Tma je páté roční období.