V troubě

Čekám, až vykyne těsto na chleba. Motám se okolo mísy, umývám nádobí a drhnu kuchyň. A trochu tu jsem a trochu ne. Všechno je kousek dál, i když se toho dotýkám. Jak moucha za sklem, co poletuje a neslyšně bzučí.
A těsto kyne, nevědomo si mého stavu, je mu lhostejný.
Nakukuji do mísy s nadhledem vědce. Ne úplně zaujatě, ne úplně zvědavě, sledují jak hmota nabývá na objemu.
A pluji pak dál prostorem s netečností, která mě bolí.
Chce to čas.
Když to uspěchám,  nebude to stát za nic.
***
Dolétala jsem a usazena na stoličce pozoruji bochník. Trochu popraskal, je docela placatý a zdánlivě se s ním nic neděje. Přece ale vstřebává žár a uvnitř se přetváří.
Chci věřit v sílu trpělivosti. V možnost proměny. Jsem tichá. V troubě to lupe a hučí větrák.
Bochník je teď má společnost. Nevadí mu mlčení ani moje nálada. Neodpovídá na němé dotazy, nijak ho však nepobuřují.
Jak je možné vnitřně poodejít ze světa? Oddálit se mu. Kdy se to stalo a proč? A jak se do něj dostat zpátky?
Neví to. Je zaujat svou vnitřní přeměnou.
Zvažují, jak dlouho ještě. Jak poznat, že se uvnitř něco děje, že je uvnitř hotovo?
Nejistota ohledně toho mě zaměstnává.
Měním se i já? Mám tuhle schopnost? Dopékam se. Pálí to a bolí proto, abych byla dokončena?  Ráda bych si to takhle představila. Ale nevím.
Sedím a ještě stále sleduji bochník a je mi nejlíp z celého dne.