Sen

Opatrně ty temným lesem se vydávej,
Před cestou varuje dcerku maminka,
,,Dej na mou radu, zdraví si jen holka střádej,
Ať na tebe nezůstane mi jen vzpomínka."

Matku dcera naposled objala,
A vydala se krokem čilým,
Občas na domov stesk zmítala,
Přesto kráčela dál krajem širým.

Mocná vichřice v páru s lijákem,
Rozpoutala dceři krutou chvíli,
Ve spěchu schovat se před oblakem,
Vsoukala se do velkého stromu škvíry.

Silná bouře, zdá se nepřestává,
Dívka v suchu ospalá je víc a víc,
Za deště zvuku začne klesat hlava,
Ve spánku o mech stromu opře líc.

Dcera probudí se s velkým bolehlavem,
Mhouří očima ven ze stromu skuliny,
Do nosu kouše jí pyl ve vzduchu štiplavém,
V širé dáli vidí jen pestrobarevné květiny.

Tento kraj povědomý nezdá se mi
Myslí si dívka nahlas pro sebe,
,,V jaké podivné to jen jsem zemi?",
V úžasu sledujíc ostře modré nebe.

I vykročila ona ze stromu ven,
V duši má až překvapivý klid,
Páč tuší stále, že je to jen sen,
Krásný však, až je radost ho snít.

Na čele přistane dívce zvláštní brouk,
Jež třpytí se jak drahokam,
Děsivým zabručením krásu sfouk',
Dívka není již vystavena představám.

Místo brouka na čele opřenou má dýku,
V puse cítí podtón silné lysohlávky,
Na konci dýky vidí partu zákeřníků,
Končí už teď pojem rozprávky.

Sekem dýky strženy byly šaty,
Dceru čeká osud nemilý,
Už drží se jí špinavé pařáty,
Bránit nelze se té přesily.

Po utrpení dívka v křečích leží v trávě,
Poslední přání bude jí dáno,
Tělo končí s dýkou v hlavě,
Matince nebude ani řádně pochováno.