Všechno dobré je pro něco ještě lepší (1)

            VŠECHNO DOBRÉ JE PRO NĚCO JEŠTĚ LEPŠÍ (1)

    „Lojza, Lojzík, Lojzíček,“ hraje si s jeho jménem panička u stolku v zahradní restauraci a prozpěvuje si ho, jako by se s ním mazlila. Lojzík sedí proti ní a ani nedutá.
    „Álojs, to ne, že ne, to je jako alias,“ žvatlá madam roztomile dál, „Luis – ale to je Ludvík. Víte, že jsem si dřív myslela, že Luis je Lojza? Ale není. A jak vám říkali kamarádi, a doma? Určtě Lojzík, je to tak?“
    „Jo,“ konečně vydal Lojzík hlásek. Dobře ví, co se děje, a má na sebe vztek. Kdykoliv se mu zalíbila nějaká ženská, bylo s tím jen trápení. A teď zase, nevydržel a musel za ní přijít.

    Původní záměr byl jasný - ukrást jí pejska. Docela dobrý tip kamaráda Jeni, před dvěma dny.
    „Je tu nová, ta ví prdlajs, jak to chodí,“ hovořil tehdy Jeňa k Lojzíkovi, „dycky si dá dvoudecku na tý zahrádce, tak ty ji normálně zakecáš a já ho čórnu. Pak po něm bude sháňka, na sloupy nalepěj, že daj sedm stovek a ty je přijdeš s pejskem skásnout, ne?“
    „Copak to umím, debile? Já zakecám ňákou ženskou? A v tomhle? Když na ni promluvím, tak mě nechá sebrat.“
    „Já ti pučím něco na sebe, mám jedny lepší, chodím mezi lidi, ne?“
    „Jo, já ji zakecám a ausgerechnet zrovna já jí přivedu ztracenýho čokla. Jí to vůbec nebude divný.“
    „Tak ho přivedu já! Hlavně se s ní dej do řeči.“
    „A jak, hergot? Copak to jde jen tak přijít ke stolu…“
    „Tak jí ňák drcni do židle, nebo šlápni psovi na nohu, nebo ho jako náhodou polej pivem, až pudeš okolo si někam sednout…“
    „Já nemám na pivo.“
    „Dám ti na pivo. Hlavně pojď, ať jsme tam a vychytáme ji.“
    Tak Lojzík pár chvil nato, něco lepšího na sobě, s pivem v ruce mířil kolem stolku dámy s psíkem k sousednímu stolu a bylo mu jasné, že do řeči se nedá. Osud ale rozhodl v Jeňův prospěch a nalíčil na Lojzíka dlouhé pejskovo vodítko. Jako pytlákovo oko bylo nastraženo v cestě a Lojzík za něj zabral nohou, až pes vyskočil a výhružně zavrčel.
    „Nech toho, mrcho!“ ozval se pokojný hlas té dámy a Lojzík měl dojem, že to patří jemu.
    „Promiňte, pane, nevšimla jsem si, že jsem to tam nechala v cestě.“
    „To… to nevadí,“ zablekotal Lojzík, „já jen, aby mě nekous.“
     „Ježíš, jen to ne! Ale víte co? Sedněte si sem, vypijte to u mě, já si docucám vínko…“
    Lojzík tedy zničehonic plní svěřený úkol a koutkem oka pozoruje Jeňu, jak se nenápadně přibližuje k nic netušícímu psovi. Přišlo mu to neuvěřitelné, ale pes se opravdu nechal klidně odepnout, vzít do náruče a rychlým krokem odnést, aniž by si toho paní všimla. Neušlo to však některému z hostů v restauraci, k níž zahrádka náleží.
    „Kradou vám psa, paní,“ zaznělo náhle poplašně, „támhle ten chlap!“ A už se trochu líně zvedá pár hostů, že se tedy dají do běhu, aby chytli zloděje.
    V takové chvíli je ovšem Lojzík mužem činu. Jestli Jeňu někdo chytne, nebude to dobré. A tak Lojzík dělá jen to, co mu velí chladný rozum – vystartoval za Jeňou rychleji než všichni ostatní. A už ho dobíhá: „Dej ho sem, ty vole!“
    Jeňa zpomalil. „Co blbneš?“
    „Chtěj tě chytit, dej ho sem a mazej!“
    Vytrhl psa Jeňovi z rukou a ten v zápětí mizí v blízkém průchodu.
    Těch pár pronásledovatelů okamžitě ochablo v úsilí již tak plytkém a zvolna se vrací ke svým pivům.
    „Měls mu jednu trhnout,“ slyšel Lojzík, když je docházel, „zakroutit mu krkem, hajzlovi!“
    „Jo, a ztlouk by mě,“ odtušil Lojzík skromně a šel se psem připnout ho k vodítku.
    „Hrdina! Jste můj hrdina!“ jásá dáma a bere Lojzíka za ruku. „Tohle jsem nikdy neviděla. A že se to stane zrovna mně! Jako v nějakým filmu.“
    Při jednom pivu zůstat nelze a než Lojzík vypil druhé, bylo mu jasné, že ta panička se mu zamlouvá víc, než je pro něj únosné. Také si dala ještě sklenku a Lojzík si nesměl ani zaplatit pivo.
    „To tak ještě, tady za mě nastavujete div ne život a já to nechám jen tak? Kdoví, jestli se mi povede někdy se vám pořádně odvděčit, tak zatím aspoň to pivo.“
    Lojzík tedy ušetřil; tím se ovšem Jeňovi nepochlubil. Jenom mu vrátil lepší šaty a v těch svých, také dobrých, jen trochu umolousaných, se druhý den ometal okolo zahrádky, v níž došlo k tomu překvapivému seznámení.
    Paní tam seděla, co chvíli se rozhlížela a Lojzík nepochyboval, že vyhlíží jeho. A že on další den už nevydrží a půjde za ní. Vždyť co mohlo znamenat to „zatím aspoň to pivo,“ a „pořádně se odvděčit?“ Jedině, že se s ním chce ještě sejít!
Jenže Jeňovi se do další půjčky šatů nechtělo: „Vyper si ty svoje, krucinál!“
    „A to ňák pomůže?“ žasne Lojzík.
    „Né, asi! Jak to dělám já? Ale v tý svý slepičárně to nevypereš. Zejtra přijď ke mně; když si je vypereš, pučím ti ty svý, naposled! Jen proto, žes to tak zmáknul s tím psem. To bylo dobrý, člověče, jinak jsem byl v prdeli, to ti povím.“

                   Pokračování příště.