SMUTEK jak vodní drak

SMUTEK, JAK VODNÍ DRAK


Tam…
na pěnách hladiny,
ty, Bože věčný, jediný,
tam plove vodní drak.

A tak, jak tělo s vodou splývá,
tak moje oči smutkem plou,
pak samota, jak čabraky zrak,
bez konce hloubkou bezednou…

Hlubinou temnou na mě zívá
a tlamou věčně hladovou
klape a klape,
a neúprosné kapky krve
do mojich spánků tnou a tnou!

A on,
jak dračí démon pluje,
už nesplývá, jen zaplavuje,
a obavu mám jedinou,
že to, co vidí, se mu líbí
a ze svých spárů nepustí!

… mé světlo sžírá, už tu není,
a kde nic není, tam se stmívá;
rád svoje slzy rozprostírá,
a kudy chodí, v nich se brodí,
jak z očí černé Magdy jdou!

Nad světem pláčou - nade mnou,
jsem pro něj snadnou kořistí!
Do srdce duše smutek vrývá,
tím nadvládu si pojistí!

A dřív, co bylo občas - jak kdy,
teď změnilo se ve věčnost!
Jak z pekla pohlazení Magdy
pociťuji svou bezcennost.

Ze spárů svých mě nepustí!